V Itálii nezapomněli na lívance ani na Čechy
Existuje jedno údolí na severu Itálie, kde lidé milují Čechy. Nejde přitom o české turisty. V tomto údolí k obědu dokonce běžně jedí lívance a knedlíky. Jsou to Italové nebo potomci Italů, kteří museli část svého života strávit nedobrovolně v tehdejší české části Rakouska-Uherska. Nakonec to však nebyl zas až tak nepříjemný pobyt.
Jak by vám bylo, kdybyste museli do 24 hodin opustit domov a odjet neznámo kam? Přesně to se před více než devadesáti lety přihodilo obyvatelům severoitalského údolí Ledro poblíž Gardského jezera. Vypukla první světová válka, jejich vesnicemi měla procházet frontová linie. Lidé si museli vzít jen to nejnutnější a odjet. Kam? To netušili. Po několika dnech je vlaky k jejich obrovskému překvapení vysadily v Čechách.
„Mohli jsme odejít jen s jedním vozíkem a na něj se vešlo jen pár věcí,“ říká Italka, která zažila první světovou válku. A další pamětník ji doplňuje: „Představte si, jaké to bylo. Mně byly tři roky a maminka byla v sedmém měsíci těhotenství. Museli jsme jít přes dvacet kilometrů na vlak.“
Toto jsou vzpomínky lidí, kteří utrpení v květnu 1915 jako malé děti sami prožili. Obce v údolí Ledro jejich vyprávění včas stihly zaznamenat. V oblasti žili Italové, ale patřila habsburské monarchii. Když Itálie vyhlásila válku Rakousku-Uhersku, lidé z vesnic poblíž hranice museli odejít. Vídeňské úřady přestěhovaly víc než šest tisíc Italů do Čech. Muži už byli na frontě, takže se jednalo jen o ženy, děti a starce. Z ničeho nic se ocitli v českých obcích: v Doksech, Buštěhradě, Pticích nebo Příbrami. A úřady je nastěhovaly do domů stejně překvapených Čechů.
Mezi českými a italskými rodinami se vytvořilo pouto
„Za chvíli si nás oblíbili a měli nás rádi, protože jsme byli počestní lidé,“ vybavuje si Italka, která se za první světové války dostala na české území. I tehdy tříletý chlapec, jemuž je dnes přes devadesát, má na pobyt mezi Čechy dobré vzpomínky: „Bydlela tam žena, která měla dítě v mém věku. Měla pro něj spoustu oblečení. Nějaké dala i mně a také mi dala najíst.“
Češi a Italové se rychle spřátelili. Italské ženy začaly pracovat v místních hospodářstvích, děti si hrály společně. Vše trvalo 5 let. Teprve v roce 1919 se ledrenští mohli vrátit domů. Opouštěli zemi, kde už měli řadu přátel.
„Mezi rodinami se vytvořilo pouto. Lidé si začali dopisovat, když zemřeli, pokračovaly v tom jejich děti. A teď si spolu píší i vnuci,“ uvádí Giuliano Pellegrini.
Giuliano Pellegrini je bývalým starostou jedné z obcí v Ledrenském údolí. Když v Československu padl komunismus, začal navazovat úzké kontakty s městy a vesnicemi, ve kterých jeho předci za války žili. Většina lidí se předtím viděla jen v roce 1968, tedy skoro po 50 letech. Do českých obcí tehdy z ničeho nic přijela výprava typických italských fiátků.
Po sametové revoluci se obce z údolí Ledro začaly družit s českými
„Šla jsem pod okno domu, kde tehdy bydlelo děvče v mém věku. Byly jsme jako sestry. Zavolala jsem: ‚Karlo!‘ Jakmile zaslechla můj hlas, řekla: ‚Probůh, to je Giselle.‘ Hned věděla, že jsem to já,“ vzpomíná Italka, která se v roce 1968 přijela do Československa podívat.
Přátelství mezi Italy z Ledrenského údolí a Čechy z našich obcí přetrvalo dodnes. V Ledru tak najdete ulice nebo náměstí se jmény jako Příbram nebo Nový Knín. Zástupci obcí se pravidelně navštěvují, družbu mají například i jejich hasičské sbory. Jak říká Giuliano Pellegrini, kontakt s českými zeměmi se podepsal také na místní kuchyni. V tomto koutě Itálie tak dodnes vaří typicky česká jídla.
„Známe knedlíky, lívance i koláče. Naše ženy je nepřestaly dělat ani po návratu domů. Pánev, kterou potřebujete na lívance, si ale z Čech původně přinesly jen jednu. Takže si ji půjčovaly, zapisovaly se do pořadníků, aby mohly lívance udělat,“ vzpomíná bývalý starosta.
V Ledrenském údolí na severu Itálie prostě na Čechy dodnes vzpomínají s mimořádným obdivem a láskou. Ruku na srdce, takových míst na světě moc není.
