Libyí po vodě, po souši a s kalašnikovem
Ještě donedávna byla Libye zemí, která byla pro běžné cestování prakticky nedostupná. Začínalo to problémem s vízy, turisté museli mít předem stanovenou trasu a hlásit se na policejních stanicích. Nebylo to nic příjemného. Po revoluci se situace změnila.
V Libyi neexistuje veřejná doprava, železnice nebyla nikdy postavena, a tak se lidé přemísťují auty. Benzín je skoro zadarmo a auta jim v podstatě rozdal plukovník Kaddáfí. Beduíni totiž mají cestování v genech. Bez možnosti pohybu by se asi vzbouřili mnohem dřív než po 42 letech, po která Kaddáfí zemi vládl.
Sám plukovník používal k přesunům černé neprůstřelné vozy, které v řídce osídlené Libyi znal každý, říká můj průvodce profesor Almismárí. Tyto vozy prý sloužily i k přepravě vzácných a drahých návštěvnic z Evropy.
„Někdy sem přijížděly holky z Evropy. Přijely na tři čtyři dny a pak se zase vrátily zpět. Cesta pro jednu z nich prý vyšla na milión dolarů,“ upozorňuje profesor. „I ty jezdívaly v černých autech. Provozovaly tu, jak my říkáme, red nights, tedy orgie.“
Většina Libyjců jezdí korejskými auty, jen doktor Almismárí – jak jste asi už poznali, je to originál každým coulem – volí výhradně značky francouzské. Problém je v tom, že v Libyi vám je nikdo neopraví. To jsme poznali, když nám jednou odešly brzdové destičky a do servisu v Káhiře jsme dojeli rychlostí hodně unaveného velblouda.
K cestě z východu na západ – z Benghází do Tripolisu – jsem zvolil loď. Po zemi to kvůli probíhajícím bojům dost dobře nešlo. Na loď jsem čekal několik dní. Žádný plavební řád neexistoval. Pak jsem však nelitoval. Cesta totiž byla nezapomenutelná.
Na lodi musíme spát na podlaze
Plujeme středně velkou řeckou lodí. S technikou, kterou převážím, pro mě improvizovaný pohyb po Libyi není příliš jednoduchý. Počítač, satelitní telefony, satelitní internet, spousta kabelů, několik desítek naprosto zbytečných věcí – a také zásoby vody a jídla. Libyjci jsou naštěstí ochotní a pomáhají mi můj náklad dostat na palubu.
Nechybí tu ani kasino. Hrací automaty naštěstí nefungují. Na lodi musím vyplnit dotazník – bohužel v arabštině.
Na lodi se plaví i lidé, kteří už měsíce neviděli své příbuzné. Když se situace trochu uklidnila, chtějí je nyní navštívit.
Noc je trochu nepohodlná. Spát na podlaze není nic moc, obzvlášť když nepočítáte s tím, že budete potřebovat karimatku. Ale co se dá dělat. Za pár hodin budeme v Misurátě, odkud je to necelých 300 kilometrů do Tripolisu. Cesta už je momentálně poměrně bezpečná.
V závěru plavby říkáme hygieně sbohem
Plavbu poněkud komplikuje ramadán. Ten, kdo má hlad nebo žízeň, musí s posádkou a pasažéry počkat až do západu slunce. Anebo se – pokud je cizinec – najíst a napít někde v ústraní.
Společnost European Seaways na tuto linku nenasadila svou nejlepší loď. Zub času se na ní hodně podepsal. Je však krásné letní počasí, teplota okolo 30 stupňů a vane příjemný větřík. Cesta trvající 20 hodin se tak dá docela dobře vydržet.
Zatímco studenti koránu využívají plavbu k četbě svaté knihy, ostatní Libyjci tančí a zpívají. Libyjské děti si dlouhou chvíli krátí zpěvem povstaleckých písní.
Plavba je úmorná, moře klidné. Přesto někteří z cestujících „krmí ryby“. Ne všichni cestu dobře snášejí. Sanitární podmínky na této lodi v závěru její plavby bych vám opravdu nepřál vidět. Dobrodružné však bylo i putování z Misuráty do čerstvě osvobozeného Tripolisu.
Bez kalašnikovů to nejde
Je něco po osmé hodině. Autem speciálních sil vyrážíme z Misuráty do Tripolisu. Čeká nás asi dvousetkilometrová cesta, která dosud není zcela bezpečná. V autě máme dva kalašnikovy, kdyby se něco stalo. Snad nás mí dva místní bodyguardi v případě potřeby ubrání.
Cesta zatím není otevřena pro běžný provoz. Stojí tu řada checkpointů. Dostal jsem zvláštní povolení – vyřizoval jsem si ho celý den. To by mi mělo umožnit rychlý průjezd.
Po cestě přibíráme další vozidlo. Pan kapitán s puškou nasedá, tvoříme tak malý konvoj. Přesedám si dozadu. Vpředu totiž musí jet člověk s kalašnikovem.
To už se asi 160kilometrovou rychlostí řítíme po pobřežní dálnici do Tripolisu. Překonáváme už asi 20. checkpoint. Díky tomu, že jedeme vozem povstaleckých sil, nás nikde nezastavují.
Kolem vidíme pozůstatky válečného konfliktu. Vypálené, vybombardované motely a benzínky, vraky aut a tanků – to vše lemuje tuto původně krásnou dálnici. Některé checkpointy jsou postaveny jako barikády. A opět zničené vesnice, převrácené kontejnery a vraky cisteren a aut.
Místní samohonku bych pít nechtěl
Jízda je trochu nebezpečná především kvůli vysoké rychlosti. Libyjští mládenci si s tím však dokážou poradit. Alespoň doufám. Občas slyším i sporadickou střelbu. Může jít o oslavy i o vyřizování účtů s Kaddáfího režimem.
Z Tripolisu na tuniskou hranici jedu raději s panem Abdalláhem, který sloužil v armádě jako vojenský pilot. Cesta s ním je přece jen jistější než v doprovodu horkokrevných mládenců s kalašnikovy.
Za námi na zadním sedadle sedí dívka. V noci prý, jak říká pan Abdalláh, trochu pařila, proto teď v autě poklimbává.
Pan Abdalláh mi vysvětluje, že v Tripolisu skutečně existují místa, kde můžete dostat alkohol. Místní mají tajné zásoby samohonky. Vyrábějí ji ze všeho, co mají k dispozici. Zkusit bych ji nechtěl.
Turistické středisko? Už se těším
Ve městě, do kterého právě vjíždíme, probíhaly poslední boje na pobřeží. Mladou dívku jsme přivezli k jejím přátelům. Neviděla je od revoluce.
Musíme opustit pobřežní dálnici – tady totiž není pod kontrolou povstalců. Vydáváme se objížďkou kolem moře. „Nejde o velké ohnisko odporu, je to pouze malá vesnice. Povstalci ji chtějí dostat pod kontrolu nenásilným způsobem,“ říká pan Abdalláh.
Ale to už byla opravdu poslední nástraha. Objížďkou jsme přijeli až na tuniskou hranici, kde mě čekalo několikahodinové vyjednávání s šéfem pohraničníků, aby mi do pasu vlepil chybějící tuniské vízum. Přiznám se, že po třech týdnech cestování přes celou Libyi jsem se už docela těšil i do kýčovitého turistického ráje na nedalekém ostrově Djerba.
