Benghází bude jednou jako Dubaj, doufají Libyjci
Rodina očního chirurga Adama Almismárího žila dlouhá léta v Československu, než se přestěhovala zpět do Libye. V posledních týdnech tento libyjský lékař často ve vysílání Českého rozhlasu komentoval přirozeně bouřlivý vývoj spontánního povstání proti diktatuře Muammara Kaddáfího. Také jeho rodina věří, že Libyi čeká světlá budoucnost.
„Nejhezčí část Libye uvidíte za chvíli. Pojedeme po cestě mezi mořem a horami,“ upozorňuje mě velmi dobrou češtinou Almismárí, profesor medicíny, který svůj akademický titul získal během studií v Československu. Trvalo mu tři roky, než získal povolení učit v Libyi na fakultě. Místní úřady přitom neprověřovaly jeho odbornou způsobilost, ale skutečnost, jestli je politicky přijatelné, aby učil libyjské studenty.
„Vy jste měli komunismus 40 roků a my podobně, jen tomu říkáme ,kaddáfismus‘,“ říká profesor Almismárí. Patří ke generaci, která si ještě trochu pamatuje na dobu před Kaddáfího převratem. „Dříve tady byl moc pěkný obchod, ale Kaddáfí potom, co u nás zavedl socialismus, nechal všechny obchody zavřít a otevřely se jen centrální obchody,“ vzpomíná.
Asi před 30 lety dal podle jeho slov libyjský vůdce oběsit desítky lidí a jejich těla nechal viset na ulici, aby kolem nich všichni museli procházet. „Libye je pro turisty zajímavější země než Egypt nebo Tunisko, myslí si Almismárí. „Nejhezčí měsíc je v Libyii březen a duben. A vidíte, je to tu prázdné,“ stýská si.
Profesor Almismárí je velkým libyjským i českým vlastencem. Na naší cestě se třeba snažil přesvědčit hoteliéra, aby nás nechal přenocovat zadarmo, protože je to jeho vlastenecká povinnost. Nakazil se u nás také českým smyslem pro humor, který je Arabům obvykle hodně vzdálený.
U naší první kávy ve městě Derna mi Adam Almismárí uděluje cennou lekci z libyjské geografie. Jedinou mapou, kterou mám, je totiž cár papíru, který jsem si v letadle vytrhl z Financial Times. „Za Ra’s Lanuf leží hranice původního libyjského království. Kaddáfího tam nikdo nemá rád. Vím to, protože jsem tam pracoval dva roky. Připadal jsem si tam jako otrok,“ vysvětluje mi.
Do rozhovoru se zapojuje také ředitel hotelu v Derně, ovšem pouze arabsky. „Kaddáfí zakázal angličtinu a francouzštinu. Všechny anglické knížky nechali spálit. Dnešní Libyjci to tehdy vítali, jako malí kluci byli rádi, že se nemusejí učit, ale teď vědí proč – aby přišli o kontakt se světem. Kaddáfí to má zajištěné po všech stránkách,“ zdůrazňuje můj průvodce.
„Můj syn mluví lépe česky než já, tak půjde s vámi,“ představuje mi Almismárí 20letého studenta medicíny Saada Almismárího, který se narodil v Praze a pak se s rodiči vrátil do Libye. Ani on zpočátku nevěřil, že je možné postavit se Kaddáfímu na odpor.
„Lidé žili ve strachu, a tak jsem byl překvapený, kdo všechno neměl Kaddáfího rád,“ říká s tím, že vůbec nepředpokládal, že by se události mohly vyvíjet tak rychle. „Dřív, když někdo něco řekl proti režimu, hned ho zabili.“
A v čem vidí mladík, který žil velkou část svého života v České republice, největší rozdíl mezi Čechy a Libyjci? „U vás je větší svoboda. Tady jsou všude špióni, kteří stále sledují, jestli nechcete něco provést,“ říká. Na mou otázku, jak se dnešní mladí Libyjci baví, má jednoduchou odpověď – nedá se tu dělat nic, je tu přísně islámská kultura.
„Kaddáfí tady nic nepovolil. Před revolucí tady byli i křesťané a také diskotéky, bary, všechno… Ovšem jakmile se Kaddáfí dostal k moci, nechal všechno zavřít a kostely dal změnit na mešity,“ vysvětluje Saad, který doufá, že pokud se povstalcům nakonec podaří uspět a stávající režim padne, otevře se Libye opět nejen zábavě, ale i novým obchodním příležitostem.
Podle něj je v Libyi víc ropy než v Saudské Arábii. „Navíc je zdejší ropa velmi kvalitní. Je nejdražší a nejlepší,“ hodnotí libyjský student medicíny. „Kaddáfí těžbu omezil, aby se nevědělo, že je tu tolik ropy. Všechno naaranžoval tak, aby si lidé mysleli, že jsme chudá země, ale přitom jsme velmi bohatí. Jenom on sám má 247 miliard dolarů v bance.“
„Když sem v 60. letech přijel šejk Said z Dubaje, prohlásil, že by si přál, aby Dubaj vypadala jako Benghází. My si teď přejeme, aby Benghází vypadalo jako Dubaj,“ shrnuje naděje povstalců Saad. Popřejme závěrem totéž celé zemi.
