Bílé zlato už byznysmeny neláká. V Baskickém solném údolí je dnes jeho těžba hlavně atrakcí pro turisty

Kilo soli je sice k mání za pár korun a za kilo zlata byste zaplatili tisíce, ale jak z pohádek víme, zlatem a drahokamy si chleba neosolíš. Že je sůl nad zlato, věděli už před několika tisíci lety obyvatelé Baskicka na severu Španělska, kde v solném údolí Aňana tento nerost těžili. Nemuseli kvůli tomu stavět hluboké šachty, protože sůl k nim přicházela sama v podobě slaného potůčku.

Vypadá to tu jako měsíční krajina – jako by někdo prohrábl zelené údolí a začal si v něm stavět hrady z písku. Jenomže při bližším pohledu vidíme, že to jsou terasovitá políčka či spíše pánve podepřené dřevěným lešením.

Mezi nimi je spousta můstků, kanálků a schodišť. V mělkých pánvích stojí slaná voda a místy už se v nich začíná tvořit i bílá krustička soli.

Čtěte také

Slaná krev údolí Aňana

Mikel Yarritu z Nadace solného údolí v Aňaně, která se o solné pánve stará, otevírá ohradu do údolí dřevěným klíčem. Cokoli kovového by tady totiž moc dlouhou nesloužilo.

Zastavili jsme se u jednoho z více než 500 bazénků napájených solankou vyvěrající z hory, která je na dohled. Do rybníčků slanou vodu rozvádí síť kanálků dlouhá přes čtyři kilometry.

Průvodce Mikel s dřevěným klíčem

V bazéncích by ale sůl nevykrystalizovala, musí se rozlít do mělkých pánví. Ty jsou vystavené slunci v několika patrech.

Tisíciletá tradice

Na to jak co nejlépe využít místo po celém údolí přišli Římané. Už před nimi ale Baskové získávali sůl ze solanky, kterou lili do hliněných nádob a ty postavili do ohniště. Po odpaření vody ale museli nádoby rozbít, aby z nich drahocenný nerost dostali ven. Dost neekonomický způsob těžby.

Mikel ukazuje, jak se se solankou zacházelo po vzoru starých Římanů. Vědrem se nabrala voda z bazénku a nalila se do mělkého ohrazeného políčka – solné pánve. Vždy asi dvoucentimetrová vrstva. Když slunce vysušilo vodu, vrstva soli se seškrábla.

Osmkrát slanější než moře

Solanku si prý můžeme nabrat kdekoli z dřevěného korýtka, které vede všude, kudy procházíme. Je pokryté bílým solným povlakem a místy krystalky žluté soli. Nabírám trošku na prsty a opatrně ochutnávám. A hned mám spolu s básníkem chuť říct: Vždyť křiví ústa, láme vaz!

Je to slanější než moře. V litru solanky v údolí Aňana je až 240 gramů soli. Čtvrtinu objemu tekutiny tedy tvoří sůl. Voda ve Středozemním moři obsahuje 35 gramů na litr. Tady tedy máme vodu až 8krát slanější.

Ani taková výtěžnost ale nezajistila solným pánvím v Aňaně věčnou slávu.

Do konce léta se sůl skladovala přímo v údolí

Rodinné dědictví

Jednotlivé pánve vlastnili obyvatelé vesnice Salinas de Aňana. V roce 2000 ale přestali sůl zpracovávat i poslední z nich a dnes se o unikátní technické i historické dílo stará Nadace solného údolí.

Panu Tomasovi je 65 let a na solných pánvích pracoval s rodiči od dětství. Kraj byl prý vždycky svázaný se solí, ale když se těžba přestala vyplácet, všichni odešli za prací do města.

Čtěte také

Dodnes vlastní Tomas 84 políček. Už z nich ale nemůže těžit, protože celý prostor solných pánví je přírodní a technická památka. Když se chce podívat, kde kdysi těžil sůl už jeho pradědeček, má ale vždycky vstup volný.

autor: pan
Spustit audio