Biorevoluce v Srbsku pod taktovkou Emira Kusturici
Emir Kusturica je světoznámým režisérem, baskytaristou skupiny No smoking orchestra a také ekologickým myslitelem, který své ideje s pozoruhodným úspěchem uskutečňuje. Na pomezí Srbska a Bosny postavil dřevěné městečko Mećavnik, ve kterém žije, pracuje a kde každoročně v lednu pořádá stále slavnější filmový festival Küstendorf.
Balkánský umělec se o svou říši stará s otcovskou péčí a neustále ji rozšiřuje. V těchto dnech otevírá stylové ekologické centrum Národního parku Mokra Gora, které vymyslel a bude řídit, jako ostatně vše, co vybudoval.
„Tohle je návštěvnické centrum a sídlo rangerů, tedy strážců národního parku. Kromě toho tady bude také školicí středisko, kde chceme pořádat přednášky o ekologii a přírodě národního parku Mokra Gora,“ vysvětluje mi Žan Majstorović, Kusturicův hlavní poradce, pravá ruka a kamarád. „Profesor Kusturica je velkým ekologem – investoval do Mećavniku už spoustu času, úsilí i peněz. Pozemek, na kterém se centrum nachází, je jeho dar srbské vládě.“
Spatřit samotného profesora několika proslulých univerzit ovšem není snadné. Obvykle se pohybuje někde na trase mezi Buenos Aires, New Yorkem, Paříží, Moskvou a Bělehradem. Uvidíme, jestli se mi ho podaří zastihnout. Když už tady je, skrývá se. Má totiž temnou a zasmušilou povahu, což by od autora skvělých balkánských tragikomedií člověk nečekal.
O to víc jsou vidět jeho velkolepé projekty, jako je například tohle středisko vybudované podle přísných eko-, agro-, bio-, etno- a bůhvíjakých ještě principů. Žádné globální výrobky – jako třeba americké limonády – tady nehledejte,“ říká Žan a přizvukuje mu šéfová centra paní Snježana: „Máme domácí džusy a rakije – medovou, s propolisem, hruškovici z divokých hrušní, slivovici a pálenku z vína. Všechno nakupujeme tady, u místních sedláků.“
Kusturica propaguje moderní trendy. Pod vlastní značkou Biorevoluce vyrábí přírodní ovocné šťávy velmi husté konzistence a výtečné chuti. Princip využití domácích zdrojů se týká i stavebnictví, nové centrum národního parku nevyjímaje. Zdejší mistři truhláři ho zařídili nábytkem z bukového dřeva, které prošlo varem.
Restaurace je vybavena stoly z takřka neohoblovaného dřeva. Vypadá to velmi moderně. Všechno navíc pochází ze zdejších materiálů a vyrobili to místní lidé, kteří žijí v okolí v klasických srbských dřevěnicích. Nové centrum vypadá podobně, jen je o dost větší. Kusturica rád kombinuje staré motivy s nejmodernějšími technologiemi, pokud slouží dobrému účelu.
Tak je zařízena i služebna skupiny rangerů. „Zabývají se ochranou lesa, zvířat před pytláky a také rostlin. Mají tady IP televizi se 120 kanály a ten nejrychlejší internet,“ vysvětluje Žan Majstorović. Internetem jsou vybaveny i pokoje pro hosty – účastníky vědeckých konferencí nebo přednášek.
Každé poschodí má svoji barvu. Začíná se od nejjasnější žluté a oranžové, pak barevné ladění interiéru postupně přechází do hnědé a úplně nahoře je nebesky modrá. Ve stejné barvě jsou vybaveny i pokoje včetně nábytku a podlahy.
Vcházíme do jednoho z pokojů, které se teprve dokončují. „Je tu výhled za milión dolarů,“ komentuje vyhlídku z oken jeden z dělníků. Tohle apartmá bude asi opravdu jen pro vyvolené. Mřížková okna nabízejí panorama do tří světových stran. Napravo se zvedají svahy budoucích sjezdovek, nalevo vidíme hluboko do údolí a před námi se otevírá horské sedlo.
Emir Kusturica nechal v Mećavniku na vlastní náklady vybudoval kanalizaci a čističku vod, kterou nemají ani luxusní čtvrti v Bělehradě. I dobročinné skutky však musí mít pevné finanční základy. Provoz centra mají financovat lyžařské vleky a hotel, který se staví naproti.
Dalším heslem velkého režiséra je maximální nezávislost. Kusturica chce mít i vlastní elektřinu, připomíná Žan Majstorović. A tak stoupáme po schodech až k budoucí vodní elektrárně. „Turbína bude v támhletom dřevěném domku. Od ní vedou na kopec tři roury. Nahoře je akumulační jezero, které jsme nedávno vyhloubili bagry. Voda odtud poteče samospádem a tady dole roztočí turbínu. Výkon vodní elektrárny bude 124 kilowattů,“ ukazuje mi můj průvodce.
Vydáváme se na projížďku po Mećavniku. Záhy míjíme umělé jezírko, kam vysadí pstruhy, aby si u něj mohli návštěvníci v klidu zarybařit. Vznikne tu i restaurace, která bude nabízet pouze ekologicky čistou stravu připravenou z potravin z místní produkce. A nebude chybět ani konírna. Autem se sice dá vyjet až nahoru – paradoxně tu nejsou žádné zákazy, přestože se nacházíme v národním parku Mokra Gora – ale z hlediska ochrany zdejší přírody bude určitě lepší, když si návštěvníci půjčí koně.
Vracíme se na základnu do Mećavniku, kde se nakonec objevuje – nebo spíš zjevuje – také profesor Kusturica, v jehož příjezd jsem už přestával věřit. Je tradičně rozmrzelý a peskuje stavebníky. Každý detail nového centra musí osobně schválit. Velmi mu na tom záleží.
„Chci, aby si lidé uvědomili, že životní prostředí je nutné chránit. Tato idea mě vedla při stavbě městečka Mećavnik i při práci v národním parku. Na ploše 11 tisíc hektarů chráněné přírody máme prostor k experimentu, který je pro Srbsko nový. Připravili jsme program využití přírody a její komplexní ochrany. Návštěvnické centrum, které právě otevíráme, by mělo být korunou našeho pětiletého snažení,“ vysvětluje mi.
Velcí umělci jsou často velkými podivíny. Tento způsob podivínství je však velmi sympatický.
Zvětšit mapu: Mećavnik-Drvengrad v národním parku Mokra Gora, Srbsko
