Bosenských Čechů už je jen pár, o svoji řeč i tradice přesto hrdě pečují

Čeští krajané tvoří v Srbsku a Chorvatsku stále ještě početné komunity. Málo se ale ví o tom, že žijí také v Bosně a Hercegovině. V minulosti tam byly i dvě ryze české vesnice – Nová Ves a Mačino Brdo. Dnes už v nich trvale žije jen několik desítek Čechů, přesto si stále drží rodný jazyk a tradice. Pravidelně se schází vždy v září, kdy se slaví církevní svátek, takzvaná malá gospa.

Je první zářijová sobota a před kostelem v Nové Vsi je nezvykle živo. Všichni se srdečně zdraví a je vidět, že někteří se neviděli už dlouho.

Oto Vlk přijel z Prahy, kam odešel během poslední jugoslávské války. Na malou gospu, jak tady říkají výroční pouti, jezdí každý rok. „Sejdeme se, popovídáme, zazpíváme… Lidi přijedou i z daleka a společně slavíme,“ přibližuje muž, který má v Nové Vsi stále dům po mamince.

Čtěte také

Do Bosny je přivedla víra

Češi přišli do tohoto kraje pod řeku Sávu před 120 lety. Jejich cesta za půdou a lepším živobytím ale nebyla jednoduchá.

Kostelík v Nové Vsi

„Vzali to přes carské Rusko – přes Volyň, kde se usídlili na necelá dvě desetiletí. Protože však nechtěli opustit svoji katolickou víru, přišli sem na bosenské území,“ vysvětluje mi Marie Štěpánová, která mezi bosenskými Čechy sbírá materiál pro svoji disertační práci.

Bitka o kostel

Po bohoslužbě, kterou vede chorvatský katolický kněz, lidé vyjdou před kostel a v průvodu za zpěvu českých lidovek projdou celou vesnicí. Vzpomínají na to, jaké to tu bylo dřív.


Tehdy proti sobě stáli takzvaní sobotkáři, kteří chtěli stavět dům, a kapličkáři, ti zase chtěli kostel. Pohádali se, a dokonce po sobě začali házet cihly.

„Mluvili jsme všichni česky, až když jsme začali chodit do školy, museli jsme se učit, jak se tehdy říkalo, jugoslavensky,“ říká paní Adéla Vašková, která se tady v roce 1930 narodila a je tak nejstarší Češkou z Nové Vsi.

Průvod míří ke společenskému domu, který si tu rodáci v roce 1939 sami postavili. Stavbě předcházelo ale nepříjemné rozdělení vesnice, když polovina lidí chtěla kostel a ta druhá Český dům.

„Tehdy proti sobě stáli takzvaní sobotkáři, kteří chtěli stavět dům, a kapličkáři, ti zase chtěli kostel. Pohádali se, a dokonce po sobě začali házet cihly,“ vzpomíná Miroslav Stojkovič. Nakonec se během dvou let postavilo oboje – kostel i Český dům.

Pamětní tabule na českém domě v Nové Vsi

Vzpomínka na válečné zločiny bolí dodnes

Druhá světová válka byla v Bosně obzvlášť krutá a ani českým vesnicím se nevyhnula. 22. srpna 1944 upálili srbští četníci ze sousední vsi deset novoveských Češek.

„Pochytali ženy, které byly venku, byly vdané a s malými dětmi. Zavřeli je do chlíva a ten zapálili,“ vzpomínají na krutou válečnou dobu sestry Burešovy. Tento válečný zločin nebyl odsouzen a nikdo nebyl potrestán.

Právě události druhé světové války přiměly první rodiny Čechů, aby se z Bosny vrátily po 50 letech zpátky do vlasti. Další velká rána přišla v 90. letech během války v Jugoslávii. V původně ryze české vesnici poté zůstalo už jen několik Čechů.

Čtěte také

Zakonzervované Velikonoce

Zdejší každoroční setkání krajanů finančně podporuje také česká ambasáda v Sarajevu. „Nová Ves je výjimečná, protože ji Češi založili, domy vystavěli na zelené louce a nadále v nich žijí a udržují svoje tradice,“ oceňuje zástupkyně českého velvyslance Klára von Kriegsheim Kadlecová, která na slavnost do Nové Vsi také přijela.

Český dům v Nové Vsi

Dodnes tady o masopustu chodí maškary a dochovalo se i mnoho obyčejů kolem Velikonoc, takových, jaké se u nás slavily na konci 19. století. A knedle? Ty se stále vaří v každé rodině.

autor: KSA
Spustit audio