Budapešťský most se na pár dní proměnil ve svobodnou pěší zónu. Piknik na mostě učaroval domácím i turistům
Uzavřít ve velkoměstě most není tak nesmyslný nápad, jak to na první pohled vypadá. V maďarské metropoli se toho nebáli a přineslo to spoustu veselí a radosti. Zavřeli pro auta na pár víkendů Most svobody, aby ho na dvakrát dva dni a dvě noci opanovali chodci. A bavili se přímo královsky.
Je sobotní večer a u úpatí mostu na jeho budínské straně sedí na bedničce Adam, jako by každého příchozího vítal. Je pouliční hudebník, ale tentokrát si sem nepřišel vydělat. Chce jen pobavit lidi, kteří postávají podél kolejí, tancují spontánně na asfaltce na improvizovanou muziku, hrají společenské hry nebo zpívají.
Sotva se dá mezi nimi projít, protože také posedávají na obrubnících nebo na dekách rozložených na cestě a debatují u sklenice vína či piva, které si sem sami přinesli. Stánky s prodejem čehokoliv tu totiž nenajdete.
Město a řeka
„Nechceme tu žádnou reklamu ani jinou komerční činnost. Takových festivalů je v Budapešti dost,“ říká Benjamin Péter, jeden z představitelů spolku Město a řeka, hlavního organizátora tohoto velkého pikniku na mostě nad Dunajem.
Už z jeho názvu je jasné, že spolek usiluje o pokojnou symbiózu Dunaje a lidí žijících na jeho březích. A s mostem mají jeho členové další plány i v delší perspektivě. Chtějí ho uzavřít ne na pouhé dva víkendy jako teď, ale na celé léto. Podle Benjamina jde hlavně o to, aby byli lidé spolu a cítili se dobře na tomto nádherném místě.
Most Svobody se kdysi jmenoval po císaři Františku Jozefovi, který byl přítomen při jeho otevření. Spojuje prostor, kde je na pešťském břehu známá Velká tržnice a kam ústí také pěší „Váci utca“, a na budínské straně hotel Gellért s termálními lázněmi.
Opodál najdete jeskynní kapličku řádu paulánů zapuštěnou v útrobách vrchu Gellért. Vrchol kopce zdobí socha Svobody, která pěkně koresponduje s mostem pod sebou. Kousek dál stojí na budínském kopci královský palác, Rybářská bašta a chrám sv. Matěje.
Pozlacené panorama
Když nad Dunajem zapadá slunce, zbarvuje budínské vrchy, Margitin ostrov i kousek budovy Parlamentu dozlatova. V člověku se vždy probouzí básník, když se na to dívá. Ne náhodou se říká, že když Rusové v roce 1956 potlačili v Budapešti revoluci, ti, kdo neemigrovali, zůstali doma právě kvůli tomuto panoramatu.
Starší paní vedle mě je také unesená a pochybuje o tom, že by někde na světě existovalo jiné hlavní město, kde uzavřou most, aby se lidé – domácí i turisti – mohli nerušeně kochat jeho nádherným okolím.
„Podívejte se kolem a koukněte se i na nás, jaké jsme krásné,“ přesvědčuje mě její veselá společnost v důchodovém věku, která se sama označuje jako Klub budínských paniček
Dobré slovo zdarma
O kousek dál potkávám Maďarskou múzu, která si neskromně říká Réka. V civilu je malířka, která tu ovšem tentokrát zprostředkovává kolemjdoucím výroky Senecy, Marca Aurelia, Buddhy nebo verše z Bible.
Věty napsané na papírek se mohou hodit komukoli na cestě životem, myslí si Maďarská múza. „Podstatou je, že je to dobré slovo zdarma – já ti ho dám a ty se z něho raduješ,“ dodává na závěr a shrnuje tak vlastně poslání celé akce na mostě Svobody.
