Chleba jako suvenýr? Kdo ochutnal uzbeckou lipjošku, vůbec se nediví
Chléb byl odedávna nejen základní potravinou, ale i darem přírody a lidské práce. Zároveň i symbolem pohostinnosti, ne nadarmo se podle starého zvyku vítají vzácné návštěvy právě chlebem a solí. V naší uspěchané době jakoby chléb ztratil něco ze své magické moci – peče se v obří pekárně, prodává v supermarketu. Ve středoasijském Uzbekistánu jsou na svůj chléb – lipjošku – stále hrdí.
Elektromotor míchá ve velké díži vodu, mouku a droždí a za chvíli už se dílnou line příjemná vůně chlebového těsta.
Sympatický šedesátník Chocer peče v uzbeckém Samarkandu chleba už 35 let. „Kdo jednou náš chléb ochutná, nemá dost,“ říká s tím, že zdejší chleba – lipjošku – si návštěvníci často odvážejí domů i jako dárek.
Když se pekař Chocer usměje jeho zlaté zuby doslova září. Je jasné, že nan neboli lipjoška, je jeho celoživotní téma. Nejlepší se prý peče právě v Samarkandu. V celém Uzbekistánu to všichni vědí. Proč to tak je, to ale neví nikdo.
Tajemství nejlepšího chleba
„Je to záhada. Každý pekař má svůj recept, jeden přidává do těsta máslo, jiný olej. Je to možná vzduchem, možná vodou, proč je lipjoška v Samarkandu nejlepší,“ hádá pekař Firdaus a vypráví mi o pokusu, při němž lidé původem ze Samarkandu, kteří žijí různě po světě, zkoušeli upéct lipjošku.
„Žádná ale nebyla tak dobrá, jako ta, co se upeče přímo tady ve městě,“ doplňuje, zatímco z těsta válí a plácá malé placaté bochánky. Do každého udělá jakýmsi dřevěným hříbkem důlek a do něj ještě vytiskne hvězdičku, ornament a zároveň podpis pekaře.
„Samarkandská voda je jedinečná. Ať jsem kdekoliv a napiju se vody, není to nic moc. Ale když se napiju tady doma, to je něco jiného,“ směje pan Chocer a naznačuje, že tajemství jedinečné samarkandské lipjošky je nejspíš ve zdejší vodě.
Pekařská akrobacie
Bochánky jsou vykynuté a jdou do pece. Lipjošky se nacvičeným pohybem naplácnou na vnitřní stěnu pece. Ta je z velké části zahrabaná v zemi. Naskládat lipjošky je slušný artistický výkon, pekař se naklání dovnitř, nohy ve vzduchu a vypadá to, že každou chvíli spadne dovnitř.
„Pec je vytopená ovocným dřevem, to je důležité. Hlavně ale musíš do díla vložit svoji duši. Musíš mít rád svoji práci. Když dáš do ní kousek své duše, musí se vždycky povést,“ filozofuje pekař.
Když začne chléb vonět, musí ven. Lipjoška vypadá jako zlaté sluníčko, je horká a křupavá. Nejlepší ale prý bude zítra, jak říká jedno uzbecké přísloví: Maso nejlépe dnešní, lipjošku včerejší.
