Číňané by hůlky za příbor rozhodně nevyměnili
Bez příboru bychom se dnes asi jen těžko najedli. Číňané zase bez tradičních hůlek. A také jich ročně spotřebují 45 miliard párů. Jak ovšem vznikla tato tradice a proč Číňané i po několika tisíciletích stále jedí hůlkami?
Píseň o Žluté řece, Chuang-che, vypráví jeden z nesčetných příběhů o tomto veletoku. K těm nejznámějším patří i legendy o slavném císaři jménem Ta jü, který dokázal Žlutou řeku zkrotit a do historie se nesmazatelně zapsal právě vybudováním protipovodňových opatření.
Byl to prý právě on, kdo typické hůlky ve 23. století př. n. l. vynalezl a jako první v historii Říše středu je také při jídle použil. A kde jinde než na lodi. Od té doby se proto také traduje, že se jimi nesmí jídlo obracet. Připomíná to totiž převrácení lodi a tím i neštěstí.
Hůlky se ovšem masově rozšířily až před třemi tisíci lety. "Když se v dávných dobách objevily první pokusy uvařit maso nebo něco jiného, problém byl, že to bylo horké. Vzít pokrm jen do ruky nešlo, pálilo to. Proto někteří jedinci přemýšleli, co s tím. A tehdy se zrodil nápad zkusit to s kousky bambusu, který byl všude okolo," líčí počátek existence hůlek pan Lo z kulturního institutu v Pekingu.
Tyto "tyčinky" se podle něho brzy rozšířily po celé zemi. A protože nikdy si nejsou všichni rovni, existovaly různé hůlky pro obyčejné poddané i pro vládnoucí úředníky a šlechtu. Jedni měli bambusové či dřevěné, ti druzí zase nefritové nebo zlaté. Panovníci používali i stříbrné, kvůli odhalení jedu. Pokud totiž bylo jídlo otrávené, hůlky vlivem chemické reakce zčernaly.
"Jedním z důvodů, proč jíme hůlkami, je, že je to pohodlné. A ještě jednodušší je jejich výroba. Příbor, jak složité. Vždycky najdete nějaké dva kousky dřívek, dvě tyčinky. No, a v neposlední řadě se s nimi také jednotlivé pokrmy snadno nabírají, vždy jen menší kousky. Tím se totiž zabraňuje hltání i přejídání," vysvětluje mi pan Lo, proč Číňané jedí téměř výhradně hůlkami už několik tisíc let.
Asi byste se mnou však mnozí souhlasili, že až tak jednoduché to s těmito dvěma dřívky pro našince být nemusí. Ostatně nedávno jsem sledoval záběry, jak s nimi zápasil i slavný americký basketbalista Tracy McGrady a pomáhat mu musel jeho čínský kolega Jao Ming. Číňané to prostě mají v rukou, učí se s nimi zacházet od malinka a k tomu slouží i takzvané cvičné hůlky s připevněnými náprstky, aby se lépe držely.
Důležitá je i etiketa, která jasně velí, že konce hůlek musí směřovat dolů. Poté, co dojíte, se pak položí přes misku a třeba v Japonsku s nimi nesmíte ťukat o stůl nebo o nádobí. A faux paux se dopustíte, když je třeba olizujete. Zcela nepřípustné je ovšem hůlky zapichovat do misky s rýží. Přináší to totiž smůlu, protože se takto obětuje jídlo zesnulým.
Ne všechno však musí být hned špatně, i když se nám to na první pohled může zdát. "Když vám hůlky spadnou na zem, znamená to, že vás někdo ze spolustolovníků pozve na večeři," říká mi můj známý Vincent. V každém případě bez hůlek si v této části světa nelze stolování vůbec představit.
Má to však i svou negativní stránku. Na výrobu dřevěných hůlek totiž každoročně padne 25 miliónů stromů. Úřady proto na ně zavedly pětiprocentní daň a začaly prosazovat plastové. Ať už však budou z jakéhokoli materiálu, zůstanou i nadále nedílnou součástí čínské kultury. A nic na tom nezmění ani tvrzení amerických vědců, podle kterých může používání hůlek, zejména u starších lidí, způsobit artrózu rukou.
