Číňané na hedvábí nedají dopustit

Jde o látku, která pochází z Číny. Saje pot, v létě příjemně chladí, v zimě zase hřeje. Ano, jde o hedvábí, které se z Říše středu dostávalo dále na západ po takzvané Hedvábné stezce.

"Květiny rozkvétají, přátelé přicházejí. Máme květiny i dobré víno, můžeme se dobře pobavit." Těmito slovy začíná prastará píseň o Hedvábné stezce, která podle autora spojuje Říši středu s okolním světem. Cesta látky, do které se v průběhu staletí postupně oblékali nejen Číňané, ale i staří Egypťané, Peršané nebo Římané, ovšem byla velmi dlouhá i strastiplná.

Jak už to v případě velkých objevů bývá, i na možnost výroby hedvábí se přišlo náhodou. Jednoho dne roku 2640 před n. l. se císařovna Lej Cu procházela po zahradě a ze stromu moruše sebrala zámotky, které vytvářely bílé housenky. Jeden z nich jí však spadl do čaje a když se ho snažila vyndat, najednou vytahovala nekonečné jemné vlákno.

Tak aspoň praví legenda. I když podle jiné stojí za tímto objevem její manžel, Žlutý císař Chuang Ti považovaný za předka Chanů. Ať už byla skutečnost jakákoli, pravdou je, že Číňané dokázali udržet tajemství výroby přírodního hedvábí celých dva tisíce let. Prozrazení se totiž trestalo smrtí.

"Kolem roku 400, když čínská princezna odjížděla za svým ženichem, vládcem Chotanského království, schovala si několik semínek stromu moruše i zakuklené housenky bource morušového do koruny, a tak je dokázala pronést přes všechny stráže. Šlo ovšem o výjimečný případ. Přesto se nakonec technologie výroby rozšířila v 6. století až do Evropy, do Byzantské říše, a to díky dvěma mnichům," vypráví pracovník Muzea hedvábí v městě Chang-čou, které se postupně stalo nejznámějším centrem produkce této látky v Číně. A je jím dosud.

Z hedvábí se pochopitelně šily šaty a jiné oděvy, zejména pro členy císařského dvora. Panovníci v něm byli i pohřbíváni, jak o tom svědčí nálezy z královské hrobky Siung-nu z 2. století před n. l. Postupně si ho mohli dovolit i příslušníci bohatších vrstev. Z hedvábí se však dělaly i látkové tapety, koberce a do 1. světové války i neprůstřelné vesty. Ve staré Číně pak sloužilo i jako platidlo.

"V období dynastie Tchang, která vládla od 7. do začátku 10. století n. l., byl v dnešním Sin-ťiangu vyměněn 15letý otrok za pět rolí hedvábí," čte mi průvodce z obchodní smlouvy, která je v muzeu vystavena. Hedvábí se ovšem považovalo především za symbol luxusu a v době baroka to platilo i na Starém kontinentu.

"V 18. století se čínské umění stalo v Evropě hitem a oblíbila si ho i milenka francouzského krále Ludvíka XV. markýza de Pompadour, která ho nakupovala, ať už šlo o porcelánové vázy nebo hedvábné šaty. A jeho popularita je i její zásluhou," dozvídám se. V případě samotné slavné královy milenky má na mysli i její spodní prádlo. A dokonce prý díky jeho purpurové barvě, kterou markýza tak milovala, si Pompadours říkali příslušníci 56. pěšího regimentu britské armády.

Hedvábí dnes konkuruje řada dalších materiálů a jeho popularita zejména v západních zemích značně poklesla. Muslimové, tedy muži, ho pak ani nosit nesmí. V Číně je však oblíbené dodnes. "Koupil jsem si kravatu, trenýrky, pyžamo a pár dalších svršků. Cítím se v něm pohodlněji než třeba v bavlněném spodním prádle. Je to velmi příjemný materiál," vysvětluje 40letý Čang Liang, jeden ze zákazníků nespočetných obchodů v městě hedvábí.

mapa
Zvětšit mapu: Poloha Muzea hedvábí v čínském městě Chang-čou
autor: mir
Spustit audio