Divoký západ? Filmy se mýlí, krev na něm však tekla
Divoký západ formoval charakter Američanů. Oni sami tomu aspoň dodnes věří. Často však také Hollywood spíš formoval představu o tom, jak se na Divokém západě opravdu žilo, pracovalo a bojovalo.
Indiáni berou ztečí vojenskou pevnost kdesi na prérii. Cválají v útočných vlnách před dřevěnými palisádami, za kterými se skrývají vojáci v modrých uniformách a pálí na ně.
Oblíbená scéna klasických westernů. Má to jeden háček: vojenské základny na prériích nebo na suchých polopouštích jihozápadu Spojených států v 19. století vypadaly většinou úplně jinak.
Pevnosti většinou neměly vnější palisády
Fort Larned, Kansas. Jsem v jedné z nejlépe zachovaných vojenských pevností na celém americkém západě. Stojím uprostřed velkého prostranství. Na čtyřech stranách ho ohraničují podlouhlé přízemní budovy.
Mezi nimi je dobrý výhled na všechny světové strany. Žádné palisády nevidím. Jak to? Musím se zeptat odborníka. Mike Seymour, znalec místní historie, bydlí nedaleko a je dobrovolný průvodce.
„Lidi se moc dívají na televizi,“ soudí. „Hlavně Evropané podléhají představě hollywoodských westernů. Ne že by takové pevnosti s palisádami neexistovaly, ale nebyla to norma. Tady na prériích vnější zdi neměly.“
Důvody byly hlavně praktické. „Většinou nebylo dost stromů, ze kterých by je mohli postavit. A dovážet dřevo tisíce mil z východu, aby postavili palisády, nedávalo smysl,“ vysvětluje Mike.
Indiáni se do nebezpečí nevrhali po hlavě
Kromě toho tady byl ještě jeden, možná pádnější, důvod. Ano, indiáni sice byli stateční bojovníci, ale i jejich srdnatost měla své meze a hlavně nebyli padlí hlavu.
„Po občanské válce měli vojáci zadovky. I pěšák vyzbrojený puškou na jeden náboj dokázal vypálit sedm až devět střel za minutu. To byla na indiány moc velká palebná síla. Jejich ztráty by byly tak velké, že jim za to útok na pevnost nestál. Místo toho vás mohli dostat někde na prérii, kde měli jasnou přesilu,“ vysvětluje Mike.
Jinými slovy, indiáni uplatňovali při zoufalé a nakonec marné obraně svého území dnešními slovy partyzánskou strategii. Vojáci byli v největším nebezpečí, když v malých oddílech doprovázeli poštu nebo dostavníky. Jinak trávili čas v pevnosti a moc toho na práci neměli.
Dobývání Divokého západu vypadalo jinak než ve filmech
„Prožívali tady týdny a měsíce příšerné nudy, střídané čas od času 15 minutami naprosté hrůzy,“ upozorňuje Mike. „Pevnost samotná nikdy napadena nebyla. Ale v okruhu 50 až 80 kilometrů se vojáci s indiány mnohokrát krvavě střetli.“
Až někdy v televizi uvidíte dramatickou westernovou scénu, berte ji raději s rezervou. Dobývání amerického západu samozřejmě dramatem, často krvavým, skutečně bylo. Ale vypadalo většinou naprosto jinak, než jak se podává ve filmových westernech.
