Francouzský promítač je jako Tarantino a brouk Pytlík
Kdo je hlavním hrdinou festivalu v Cannes? Herci? Režiséři? Filmoví distributoři? Ne, přece filmy! Ale náš zpravodaj našel ještě jednoho hrdinu…
Toto filmové klání – bez ohledu na všechno pozlátko a půjčené ukradené šperky – spojuje hlavně a především film. Jsou tu sice zejména filmoví profesionálové, kteří vidí snímky hlavně z obchodního pohledu, ale láska k filmu je všechny spojuje.
A na konci řady jsou lidé, jimž se stal film životním posláním. Ne, nejsou to režiséři ani scenáristé nebo herci – ale promítači!
V jednom malém kině kousek od Cannes jsem potkal muže, kterého jsem okamžitě poznal. Philippe Noiret. A to přestože se ten chlapík ve skutečnosti jmenuje Christian Arrius-Oppo. Ale při pohledu na něj jste si museli okamžitě vybavit nádherný, vlastně už kultovní film Cinema Paradiso, česky Bio Ráj – příběh promítače, kterého hrál Noiret, a malého kluka… Christian věděl samozřejmě hned, o čem mluvím.
S filmem vyrůstal
„Když jsem tady v roce 1974 začínal, byli jsme vybavení úplně stejně jako ve filmu Bio Ráj. Stávaly se nám podobné věci, každá oděrka byla vidět, každá trhlinka dokázala film úplně přetrhnout. Jednou nastala panika a sál se rozsvítil, i požár jsme tu měli,“ vzpomíná.
„Mám ten film moc rád,“ vrací se ve svých slovech ke snímku Bio Ráj. „Viděl jsem ho mnohokrát. Je to tak trochu můj život. Mám ho i na kazetě a DVD a pouštím ho tu jednou za čtyři roky,“ říká Christian.
Spolu s Quentinem Tarantinem a broukem Pytlíkem má společnou jednu věc. S filmem vyrůstal.
„Bydlel jsem v Alžírsku, kde jsem strávil mládí přímo proti kinu. Chodil jsem na filmy třikrát nebo čtyřikrát denně a filmový svět jsem si zamiloval. Měl jsem štěstí. Po příchodu do Francie jsem začal pracovat jako promítač a vydržel jsem u toho čtyřicet let! Měli jsme nejprve maličký sál a teprve po nějaké době nám tu postavili dva další,“ popisuje.
Občas prý do Cannes zajede, ale většinu času tráví ve svém kině. Teď je krátce před sedmou hodinou. Christian vysvětluje návštěvníkům, že ještě nemůže nikoho pustit dovnitř, a vypráví mi o tom, jak moc se během let změnila jeho práce.
Na filmy se musí dívat po částech
„Dříve jsme všechno dělali ručně, museli jsme se filmu dotýkat. Obrázky skákaly, a když byl film suchý, tak to bylo na plátně poznat – proto jsme ho museli mazat parafínem,“ říká.
Přichází Christianův kolega Vincent a dodává: „S digitalizací se všechno změnilo. Nemusíme mít strach z prachu a film je úplně stejný na začátku a na konci bez ohledu na to, kolikrát ho hrajete.“
Christian viděl tolik filmů jako polovina návštěvníků festivalu dohromady. Ale neviděl je celé. Za těch čtyřicet let si filmy sestavuje po částech: jednu část vidí dnes, další zítra a zbytek pozítří. Nemá možnost je sledovat v kuse. A když chce nějaký vidět opravdu moc, tak na něj musí jít ve svém volnu.
„Jaké filmy mám rád? Především ty akční,“ uvažuje. „Jen si to představte! Občas se porouchá automat na popcorn nebo bonbóny, takže musím seběhnout dolů. Jinak jsem pořád zavřený v kabince, takže vůbec neslyším dialogy. Naproti tomu takové přestřelky, akce, když se něco hýbe – tomu je snadné rozumět,“ vysvětluje.
