Hořčice je dobrá ke všemu, jsou přesvědčeni v Budyšíně. Je libo pudinkový chleba s višňovou omáčkou a hořčicí?

Existuje jen několik málo východoněmeckých produktů, které přežily konec NDR, a ještě se k tomu prosadily na západoněmeckém trhu. Hořčice z Budyšína je právě ukázkou toho, jak někdejší projekt komunistického plánovaného hospodářství obstál v kapitalistické konkurenci. Skoro bychom mohli říct, že „soudruzi v NDR“ v tomto případě chybu neudělali. Ale jak už to tak bývá, nic není úplně černobílé.

Podle Manfreda Lüdtkeho, je možné hořčicí vylepšit opravdu úplně všechno. Je to odvážné tvrzení, ale pan Lüdtke se ho nebojí říct nahlas, protože tomu prostě věří. Tedy s jednou výjimkou.

„Možná kromě pečenáče, což jsou upečení sledi naložení v kyselém nálevu,“ připouští. No, podle mě by jim hořčice ani nepomohla, ani neuškodila. Ale to by bylo na jinou diskuzi.

Čtěte také

Budyšín by bez hořčice nebyl Budyšínem

Manfred Lüdtke založil v Budyšíně muzeum hořčice a manufakturu. A kromě toho má také hořčičnou restauraci. „Hořčice patří k Budyšínu a Budyšín patří k hořčici,“ tvrdí.

Manfred Lüdtke hořčici zasvětil svůj život, sám ji ale v oblibě příliš nemá

Hořčice se tady vyrábí už od 20. let minulého století. „V roce 1953 se v rámci plánovaného hospodářství rozhodlo, že v NDR bude jeden výrobní závod, který bude zásobovat hořčicí celé východní Německo,“ vypráví Manfred Lüdtke.

Z Lužice se tedy rozvážely kelímky se středně ostrou hořčicí do zbytku lidové republiky. Develey, která budyšínskou hořčici pozvedla a udělala z ní to, čím je dneska – vynikající značkou,“ dodává pan Lüdtke.

Čtěte také

Záchrana přišla ze západu

Bez západního kapitálu by ovšem budyšínská hořčice nejspíš následovala osud mnoha východoněmeckých podniků. A za to, že má dneska Budyšín svou hořčičnou restauraci, hořčičné muzeum a hořčičnou manufakturu, vděčí vlastně taky západu.

Manfred Lüdtke, který to založil a provozuje, totiž taky přišel v roce 1995 ze západu, z Vestfálska. Ale prý už se považuje za místního – za Budyšíňáka.

Manfred Lüdtke nejdřív začal sbírat porcelánové, keramické a stříbrné nádoby, ve kterých se dříve uchovávala hořčice

„Nejdřív jsem začal sbírat porcelánové, keramické a stříbrné nádoby, ve kterých se dříve uchovávala hořčice. Mám v muzeu také zařízení na měření kvašení nebo kuchařky od 18. století do současnosti. A taky mlýnky. Vlastně sbírám všechno, co s hořčicí souvisí,“ usmívá se.

Návnada musí chutnat rybě, ne rybáři

Manfred Lüdtke mně chce dokázat, že se hořčice, tedy zjednodušeně řečeno kaše smíchaná z octa, soli, trochy cukru a namletých hořčičných zrnek, hodí ke všemu. Na stole leží talíř a na něm hornolužický pudinkový chléb.

„Je to koláč z cukru a smetany politý omáčkou z višní a hořčice. Je to pěkně těžké jídlo podle starého místního receptu,“ popisuje majitel muzea. „A náš pekař, který nám vozí hořčicový chléb, peče také mangový hořčicový dort,“ doplňuje. A věřte nebo ne, špatné to není.

Čtěte také

Člověk musí mít hořčici asi hodně rád, když se jí věnuje na plný úvazek, napadá mě. Manfred Lüdtke mě ale překvapuje vyhýbavou odpovědí. Prý je to velmi těžká otázka. „Návnada musí chutnat rybě, a ne rybáři. Hořčici sice jím, ale spíš výjimečně,“ přiznává.

Majitel muzea budyšínské hořčice je tak žijícím důkazem toho, že hořčici můžete mít rádi, i když ji nemusíte.

autor: Pavel Polák
Spustit audio