I skotští králové za ním chodili bosi

Svatý Ninián byl ve 4. století prvním skotským věrozvěstem. Na jihu země založil opatství, ve kterém se učilo mnoho dalších významných skotských a irských svatých. Postupně však upadl v zapomnění. Nedávná návštěva papeže Benedikta XVI. ve Skotsku byla úmyslně naplánována na svátek tohoto světce, aby podpořila jeho kult. A určitě splnila svůj účel.

Ospalá přístavní vesnička Isle of Whithorn na jihu Skotska bývala kdysi rušným přístavem a cílem poutníků nejen ze Skotska, ale i z Irska nebo z Anglie. Už v 7. století se plavili přes moře, aby se odsud mohli vydat do whithornského opatství, kde o tři sta let dříve žil a působil první skotský věrozvěst – svatý Ninián.

„Ti nejtěžší hříšníci s sebou navíc vláčeli velké ozdobně tesané kameny na důkaz své lítosti. Představte si, co asi museli spáchat za hříchy, když pak na důkaz pokání tahali tak velké a těžké šutry. Ty pak zdobily místní katedrálu. Některé byly tak velké, že se používaly jako oltáře,“ vysvětluje mi jeden z domorodců, proč mají v místním muzeu sbírku ozdobných kamenů.

„Čím víc bolesti tím víc spasení,“ směje se jeho manželka. A ani to některým poutníkům nestačilo a na cestu napříč Skotskem se vydávali bosí. Mezi nimi byli i skotští králové. Například Robert Bruce sem takto přišel ve 14. století žádat o vyléčení z lepry.

Přestože kult svatého Niniána přežil více než tisíc let, po reformaci skotské církve ho nahradili jiní, politicky přijatelnější světci. Na prvního skotského věrozvěsta se postupem času zapomnělo. Whithornský kněz Alec Curry má však vlastní teorii, proč už dnes není pro Skoty svatý Ninián tak důležitý.

„Místní lidé vědí, že skotské křesťanství začalo u nás. Ovšem třeba takový svatý Kolumba, který přišel až o 150 let později, má obrovskou výhodu, protože žil na ostrově. A pro Skoty, cokoliv je z ostrovů, je automaticky lepší a důvěryhodnější. Je to součást naší mentality,“ myslí si.

Zároveň mi však místní pastor prozradil, že kult svatého Niniána nikdy nevymřel zcela a poslední dobou dokonce zažívá jakousi renesanci. Vydávám se proto do jeskyně, kam měl světec chodit rozjímat a kam míří poutníci nepřetržitě déle než 1500 let.

Už samotná cesta lesem je velmi uklidňující. Obrovskou sílu tohoto místa si však poutník uvědomí až ve chvíli, kdy se dlouhým údolím dostane na divoké mořské pobřeží. Jeskyně v jednom z útesů bývala kdysi údajně hluboká a temná. Díky erozi jí dnes už moc nezbývá. Přesto však nese známky nových i starých návštěv. Ve skále je vklíněno mnoho mincí s přáníčky, na zemi leží růžence i kříže svázané z klacíků.

Asi nejzajímavější jsou však nápisy vyryté do skály. Nejstarší, který jsem našel, je z roku 1722. Ovšem některé kříže bez dat mohou být i mnohem starší. Ptám se proto v místním muzeu jeho ředitelky Janet Butterworth, jak hluboko do historie tato lidová tvořivost sahá.

„Nejstarší zdokumentované rytiny jsou ze 7. století. Jenže je velmi těžké je najít, protože během let je překryly ty novější. Když tu byla královská komise, která celou jeskyni zdokumentovala, našla dokonce i jednu keltskou rytinu, což pravděpodobně znamená, že jeskyně sloužila jako posvátné místo už mnohem dříve,“ dozvídám se.


Zvětšit mapu: Isle of Whithorn, Skotsko
autor: obo
Spustit audio