Jako kluk několik let pozoroval přes sklo mistra, než se sám stal výrobcem dud
Bílé podkolenky, k tomu kilt z károvaného tartanu a do rukou dudy. Tak nějak vypadá typický skotský dudák. Bez dud se tam neobejde žádná větší slavnost, a tak je dokonce loni museli na světovém šampionátu v rugby skotským fanouškům zakázat. Stát se dudákem byl také chlapecký sen Neila MacPhaila, který se v Edinburghu živí ruční výrobou dud.
Skotové původně hráli na dudy před důležitou bitvou, aby si dodali odvahy a zastrašili nepřítele. Před památníkem skotského spisovatele a básníka Waltera Scotta nedaleko edinburského hlavního nádraží postává chlapík v zeleném kiltu, podkolenkách a hnědé vestě a na dudy do kroku hraje lidem, kteří kolem něj pospíchají do práce.
Dudákem od 7 let
Jen kousek odtud, na dohled od edinburského hradu, kde kdysi sídlili skotští králové, je malý obchůdek s modrou roletou. Jmenuje se Bagpipes Galore a dudy vlastní výroby v něm prodává usměvavý chlapík jménem Neil MacPhail, který na dudy začal hrát v sedmi letech.
„Začal jsem se soustružením dud v osmnácti. Před tím jsem každou sobotu, když nebyla škola, trávil tady v obchodě. Vzadu byl u soustruhu starý pán, který tu pracoval snad 40 let. Sledoval jsem ho přes okno, až mi po pár letech konečně řekl, jestli bych se to taky nechtěl naučit.“ Skotské dudy se na rozdíl od českých nepohání druhým měchem, ale dudák musí zapojit vlastní dech, kterým průběžně dofukuje vak.
Práce se dřevem
„Tady jsou tři dróny, to jsou ty dlouhé trubice, které má dudák položené na rameni. Všechny tři vydávají konstantní stejný tón v pozadí. Jedna dróna je delší, ta je basová, další dvě hrají stejný tón o oktávu výš. Ten typický zvuk dělají plátky, které jsou v každé dróně a v píšťale vepředu, na kterou se hraje melodie,“ vysvětluje Neil.
Nejdražší na výrobě dud jsou právě dróny. Jsou ze vzácného tvrdého afrického dřeva dalbergie, které jako jediné dokáže odolávat vlhosti v lidském dechu. Neil ukazuje neopracované hranoly černého dřeva. Nejdřív se v nich vyznačí střed a potom se vysoustruží do kulata.
Závěrečné zdobení
„Potom je necháme rok nebo dva uležet, aby dřevo pořádně proschlo. Pak následuje vrtání otvoru středem a jeho leštění. Musí to být jako zrcadlo, klidně byste se mohl podle něj oholit. A potom se musí dřevo zase pár let uležet.“ Pak následuje zdobení niklovým nebo stříbrným kováním. „Čím víc dudy ozdobíte, tím jsou dražší. Ale je to jen dekorace. Je to jako koupit si auto a namalovat na něj závodní pruhy. Výkon to nijak neovlivní,“ říká Neil.
Na závěr se dróny a píšťala připevní k vaku. Ten se dřív šil z hovězí nebo ovčí kůže, dnes se používají uvnitř syntetika a zvenku manšestr nebo samet. Neil MacPhail si s radostí na dudy zahraje přímo v obchůdku, který je v přízemí činžovního domu. Dudy jsou pěkně hlasité. K tomu mají jen jednu oktávu a tón navíc, takže na ně všechno zní trochu monotónně. Nielovi sousedi si prý ale ještě nikdy nepřišli stěžovat.
