Janáčkova Káťa v Bruselu do Volhy neskočila

Jak se dá pro dnešního diváka zatraktivnit klasická opera? Podle některých režisérů stačí upravit děj, zasadit ho do současnosti a opepřit trochou sexu. To se přihodilo i Janáčkově Kátě Kabanové na prknech bruselského divadla La Monnaie.

Při návštěvě představení Káťa Kabanová na přední belgické operní scéně jsem doufal, že nic horšího než Rusalka jako prostitutka a Vodník jako impotentní muž mne už v tomto svatostánku kultury nemůže potkat. Jenže mýlit se je lidské. Inscenace Janáčkovy opery mi opět vyrazila dech.

Dvě skupiny postav se jakoby míjejí v čase. Zatímco ty hlavní – Káťa, Váňa Kudrjáš, Boris Grigorjevič a další – se oblékají moderně a žijí v poněkud zanedbaném bytě s prosklenými panelákovými dveřmi, sloužící drží linii starého Ruska. Perou prádlo na valše a chodí zabalení v černých loktuších. Pojetí německé režisérky Andrey Brethové je vskutku – jak to říct – překvapivé.

Bruselské divadlo La Monnaie / De Munt má v uvádění Janáčkových oper letitou tradici. Hráli tu dokonce Příhody lišky Bystroušky, ovšem před skoro 30 lety. Teď se chtějí k hudbě českého skladatele vrátit, říká intendant divadla Peter de Caluwe: „Myslím, že bude velmi zajímavé jít se zase podívat na Káťu Kabanovou, Jenůfu nebo operu Z mrtvého domu v dalších letech. Jsou to totiž neuvěřitelně mistrovské kusy.“

Divadlo tedy chystá i další Janáčkovy opery. Děsím se ovšem představy, jestli třeba liška Bystrouška ještě vůbec zůstane liškou. Klidně by to v představách nějakého dnešního režiséra mohla být třeba opuštěná dívka, která se dostane do dětského domova. Jen tiše doufám, že tohle lišce nikdo neudělá.

Káťa i Boris Grigorjevič jsou v bruselské inscenaci oblečeni do soudobých kostýmů, služebnictvo naopak drží linii starého Ruska

Snad k posílení dramatičnosti dochází v představení Káti Kabanové v pojetí režisérky Brethové ke dvěma inscenovaným, řekněme, milostný aktům. Což si pravda Janáček ve své době nemohl dovolit do libreta napsat, ale myslím, že ho to ani nenapadlo. Herci se kromě nápadů režisérky museli vypořádat hlavně s češtinou. A v tomto ohledu celkem obstáli. Když se jim podařilo být silnější než orchestr, který jako by je nechtěl pustit ke slovu, bylo textu občas i rozumět.

Představitel rádoby hlavy rodiny Savjola Dikoje, zpěvák ukrajinského původu Pavlo Hunka říká, že díky znalosti ukrajinštiny je mu zpěvný jazyk Janáčkovy opery tak nějak bližší: „Zdá se mi, že tomu víc rozumím. Chápu hudební jazyk, je to konec konců slovanský jazyk – slovanský muzikální jazyk.“

Představitelka Kabanichy mezzosopranistka Renée Morlocová to měla těžší. Vypráví, že při každé inscenaci Janáčka – a už jich má za sebou pět – měli zpěváci české jazykové školitele. Také měli k ruce asistenta, odborníka na českou hudební interpretaci. Podle Renée Morlocové není totiž možné rozumět všem slovům, hlavně těm ve vysokých tónech. Hudba však prý také hodně českého vyjadřuje. Česky zpívá tato německá mezzosopranistka velmi ráda. Podle ní je čeština v opeře něco jako italské belcanto.

Káťa Kabanová v bruselské inscenaci režisérky Andrey Brethové volí namísto skoku do Volhy smrt ve vaně

V představení hraném v bruselském divadle La Monnaie pomáhala zpěvákům s češtinou herečka z vídeňského divadla Blanka Modrá: „Byla jsem takzvaný ,sprachcoach‘, tedy jazyková korepetitorka. Dávala jsem pozor na každé slovo, a co nebylo v pořádku, jsem opravovala. Naše ,ř‘, ,š‘, ,př‘, ,tř‘ pochopitelně dělá někdy problémy, ale výborně to zvládli.“.

Nasazení herců, zvláště představitelky samotné Káti, bylo opravdu impozantní. Jen to tak nějak byla Káťa spíš z německého předměstí a ne z Ruska minulého století. Rozum zůstává stát nad tím, proč v závěru opery Káťa zpívá, že se loučí s krajinou kolem Volhy, do které se chystá skočit. Proč její spoluhráči zpívají o tom, že vidí kdesi v kulisách loďku a topící se ženu, když si Káťa zatím v oprýskané vaně podřezává žíly.

Hrozím se toho, že by divadlo La Monnaie uvedlo třeba Pucciniho Madam Butterfly. Místo gejši by se tam mohla producírovat třeba mladá narkomanka a amerického důstojníka by režie nahradila třeba vojákem z mírových sborů OSN. Proboha, snad to ani neříkat nahlas. V La Monnaie jsou opravdu schopni to tak udělat.

„Janáček byl na svou dobu velký modernista, ale sám si vymezil, kam až by koncepce a výklad jeho příběhů měly zacházet,“ myslí si operní redaktor Českého rozhlasu 3 – Vltava Ivan Ruml. Móda inscenovat moderně opery začala podle jeho slov už v 2. polovině 70. let v Německu. Od té doby jsou inscenátoři operních představení čím dál odvážnější. Ivan Ruml však v rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů dodává, že nejdůležitější je, aby jednotlivá nastudování navzdory moderním kulisám respektovala původní koncept díla a vztahy mezi postavami. Co by tedy podle něj řekl Leoš Janáček na inscenaci Andrey Brethové v Bruselu a jak by měli režiséři nalákat diváky na klasická operní díla, se dozvíte při poslechu záznamu rozhovoru.


Zvětšit mapu: divadlo La Monnaie v Bruselu
autor: pan
Spustit audio