Je bílý nebo zelený, čistí tělo a Němci ho milují
Jeho léčivé účinky objevili už ve staré Číně. K jídlu si ho dopřávali Řekové i Římané. Na šlechtických tabulích patřil k vybraným delikatesám a poslední roky mu přicházíme na chuť i u nás. Rozhodně se to však nedá srovnat s tím, jaké oblibě se těší chřest v sousedním Německu. Oproti předchozím letem vypukla chřestová sezóna o něco později, ale s o to víc se na ni Němci těšili.
Než skončí na talíři, trvá to pět let. I proto je aktuální cena až 10 euro za kilogram. Už dávno ale nejde o jídlo bohatých. Chřest neboli špargl si v těchto dnech dopřává většina německých rodin.
„Mám ho denně, někdy víc, někdy méně. Dnes chřestovou polévku, zítra s řízkem, pozítří zelený chřest,“ říká Manfréd Schmidt.
Není to jen pouhý labužník. Chřestu se věnuje celý život: ať už jako botanik na univerzitě, nebo jako pěstitel a předseda chřestového spolku. Jeho vášeň šla tak daleko, že po smrti svých rodičů udělal z rodinného statku muzeum chřestu.
„Máme tu dlouhou tradici pěstování. Začalo se s tím před 150 lety. Protože jsem měl různé historické materiály, dokumenty, fotografie a protože po 40 letech komunismu začal opět chřestový boom, tak jsem se rozhodl udělat malé muzeum,“ popisuje.
Místní jsou na svůj chřest hrdí
Muzeum se nachází na okraji městečka Beelitz. Podle tohoto města se nazývá veškerý chřest, který se pěstuje v Braniborsku. Pan Schmidt je přesvědčený, že právě ten je nejlepší.
„Je v tom samozřejmě trocha lokálního patriotismu. Podobně jako lidé říkají ‚naše víno je nejlepší‘ nebo ‚naše hovězí je nejlepší‘,“ usmívá se.
Proto místní loni značně popudila soutěž televize ZDF, kde spolu soutěžily chřesty z různých regionů včetně vyhlášeného beelitzského. Šesté místo brali jako porážku.
„Nevěděli jsme, kde ho vzali, zda v supermarketu, kde ležel třeba týden. Tak se soutěž opakovala s čtyřhvězdičkovým kuchařem a zcela čerstvě sklizeným chřestem. A to jsme byli opět na špičce,“ vzpomíná pan Schmidt.
Polévka i salát
Chřestu z Beelitzu se zkonzumuje šest až osm tisíc tun ročně. „Nejlepší je bílý, středně silný,“ soudí místní labužník. Na zahrádce v muzeu jsou ale k vidění i další odrůdy: zelený, fialový, odrůdy známé z Asie a podobně.
To už se k nám přidává paní Schmidtová, a tak mne zajímá, v jaké podobě svému muži chřest servíruje. „Je spousta receptů. Já mám nejraději chřestovou polévku, chřest politý máslem a posypaný šunkou s plátkem chleba, chřestový salát nebo zelený chřest na pánvi ve vlastní šťávě,“ vypočítává.
O léčivých účincích chřestu se zmiňují už ve starověku. „Vždycky po něm zhubnu. Mohu výtečně na toaletu, to funguje. Člověk se vyčistí jako po jarní kůře. Když se člověk pohybuje, je na čerstvém vzduchu, nedopřává si k tomu moc holandské omáčky nebo řízku, tak se cítí fit,“ dozvídám se.
Dobrou chuť!
Chřest v těchto dnech nechybí na jídelníčku snad žádné restaurace. Dokonce i pizzerie nabízejí chřestové pizzy. Chřestové speciality můžete ochutnat i v místním muzeu. Mířím proto do kuchyně za paní Reinickovou. Ta právě připravuje chřestovou polévku podle místní receptury.
„Nejdřív musíte chřest očistit,“ popisuje. Speciální škrabku dnes koupíte v Německu všude za pár šupů. „V hospodách se většinou dělá krémová polévka, ale jak vidíte, my děláme čistý vývar. S trochou masových knedlíčků, trochou čerstvého koření, jako je petržel, kopr. Na malé špalíčky nakrájený bílý a zelený chřest – a chutná skvěle,“ říká.
Nejvyšší čas tedy přestat natáčet a pustit se do jídla.
