Káhira se loučí s tramvajemi po svém. Místní vozy mají zrcátka z almary a místo tyče na výhybky uříznutou starou trubku
Konec starých časů zažívají obyvatelé egyptské metropole. V Káhiře se pomalu loučí s tramvajemi, které brázdily tamní ulice více než sto let. Na krásu vozů, které jsou v bídném stavu, má každý svůj názor. Se zaléváním kolejí asfaltem a rozšiřováním ulic kvůli automobilům však mnozí obyvatelé nesouhlasí. Poslední tramvajovou linkou v Káhiře se svezl také náš zpravodaj Štěpán Macháček.
Z lidového předměstí Matareja vyjíždí úplně poslední linka káhirských tramvají. Koleje pokračují ještě dál. Jezdí po nich všechno možné, jenom ne tramvaje. Jdu se svézt možná jednou z posledních jízd.
Na zastávce postávají kdysi možná dobře vypadající dvouvozé soupravy a čekají na odjezd. Překračuji koleje zasypané odpadky a šplhám po schodech do vozu. Sedám si na jednu z podélných dřevěných lavic. Postupně přistupuje ještě několik lidí, evidentně spíš z chudších poměrů.
To už se tramvaj za nádherných industriálních zvuků dává do pohybu. Dveře zůstávají otevřené. Za pomalé jízdy teď naskakuje ještě prodavač. Copak to tu máme? A vida, prodává šitíčka za jednu libru.
Jako průvodčí jsem se pořád hádal, a tak mě dali na řidiče
Tramvaj se po chvíli výrazně rozhoupala ze strany na stranu a v rychlejších úsecích to rozjíždí odhadem na dvacítku. Přichází průvodčí, který chce za lístek půl libry, což je v přepočtu asi 1,50 korun. Tramvaj je tak v Káhiře nejlevnější dopravní prostředek. Cestujících pomalu přibývá a nastupuje další prodavač. Tentokrát nabízí zapalovače. A zase kousek za libru!
Nedá mi to a jdu šmírovat otevřenými dvířky do kabiny řidiče. Mé obavy z rušení za jízdy jsou však úplně liché. „Pojď dovnitř, sedni si,“ vyzývá mě řidič Íháb a zbytek jízdy tak strávím na šoférském stanovišti s ním. Když mu prozradím, že jsem v Praze také řídil tramvaj, poslední zábrany padají. Ve vozovně prý jednu českou tramvaj ještě mají. Už ale dávno nejezdí.
V prosté kabině řidiče je všechno zaprášené a umaštěné od oleje. K řízení stačí Íhábovi dvě kliky – jízda a brzda. Extrémně důležitý je pro něj také pedál na houkačku. „Dřív jsem dělal průvodčího, ale pořád jsem se s lidmi hádal, tak mě dali na řidiče. Tady mám klid. Při řízení si dám čaj, cigárko, něco k jídlu. To mi vyhovuje,“ pochvaluje si Íháb.
Vystoupíte si až na zastávce!
Na kolejích teď stojí auta a další na ně najíždějí. Přednost tu tramvaji nikdo nedá. O kousek dál zase přes koleje bezhlavě skáčou chodci. „Musím dávat pozor i za ně,“ říká Íháb, který se nenechá zviklat ani ženou, která se dovolává zastavení mimo zastávku. „Vystoupíte si až na zastávce!“ volá na ni. „A to mám celé jít pěšky?“ nepřestává si stěžovat paní obtěžkaná taškami.
Poslední pojízdné tramvaje dožívají díky kanibalizaci náhradních dílů z ostatních vozů. „Všechno je zanedbané. Podívej se na to zpětné zrcátko. Sehnali jsme ho z nějaké staré almary a není v něm vůbec nic vidět. Na výhybky nám zas někde uřízli rouru,“ ukazuje Íháb.
„Tramvaje jsou tu už od roku 1905. To bylo ještě za Britů. Jenže to bylo tehdy slušné povolání. Průvodčí měl píšťalku, čepici, brašničku i uniformu. Teď každý řídí, v čem chce. Jenom ne v galabíjích, to jsou ty tradiční dlouhé košile. V těch řídit nesmíme, abychom před lidmi trošku vypadali,“ přibližuje Íháb.
Sundat zrcátko a přenést kámen na druhou stranu tramvaje…
Íhábovi je 45 let. Do důchodu mu zbývá ještě 15 let. Až tu letos tramvaje úplně zruší, půjde pracovat do garáží. „Mám práci řidiče rád. Kdybych našel místo šoféra tramvaje, šel bych kamkoliv,“ tvrdí. Plat má v přepočtu 6 500 korun, což na egyptské poměry ujde.
Po necelých šesti kilometrech jsme na druhé konečné. Íháb zaparkoval, sundává zrcátko a jde ho namontovat na opačné stanoviště vozu. Ze schodů zvedá těžký kámen a valí ho k těm protějším. Je to zarážka, aby se dveře za jízdy neotevíraly.
Loučím se s Íhábem a zřejmě definitivně dávám sbohem také káhirským tramvajím. Ze zadního nárazníku odjíždějící soupravy na mě ještě pokřikuje šest kluků. Tihle ušetří i tu půllibru za jízdu.
