Kdo spoří, má za tři, vědí Němci už od napoleonských dob
Žít bezstarostně na dluh se podle německého zdravého rozumu nesluší. Spořivost je prý dokonce německou národní ctností. I v dobách, kdy se ekonomice daří, Němci příliš nerozhazují a dávají si stranou na horší časy. A neplatí to jen o lidech, ale i o vládě, která poslední roky kupí miliardové rozpočtové přebytky.
Odkud se německá spořivost bere? Podle historika Roberta Muschally, který se specializuje na ekonomické dějiny, je za tím dlouholetá systematická výchova.
„Ze spoření se stal díky ní v německé společnosti zvyk, osvojená dovednost,“ tvrdí historik, který pro Německé historické muzeum v Berlíně připravil o fenoménu německého spoření výstavu.
„Spoření bylo reakcí na rozmáhající se kapitalismus, který s sebou nesl i rostoucí chudobu,“ vysvětluje Robert Muschalla.
Kdo nic nemá, nemůže nic ztratit
Minimálně od francouzské revoluce kdejaký vévoda, kníže nebo král věděl, že chudí lidé dokáží trůnem pořádně zatřást. A že je nelze kontrolovat, protože kdo nic nemá, nemůže také nic ztratit.
„První spořitelny vznikly jako obecněprospěšné iniciativy, které si vytkly za cíl vzrůstající chudobu tlumit a zároveň tím předcházet potenciálně nebezpečnému napětí ve společnosti,“ vypráví německý historik.
První spořitelna vznikla koncem 18. století v Hamburku. Starala se o chudé a také je zároveň vychovávala k píli a pracovitosti. K rozšíření spořicích ústavů došlo ale až po napoleonských válkách. Tehdy získaly obce a města samosprávu a začaly zakládat vlastní spořitelny.
Namísto revoluce měli lidé začít šetřit a zajistit se na horší časy. Zároveň si tím města přišla k hotovosti, ze které po napoleonských válkách mohla financovat svůj další rozvoj.
Spořiví za všech okolností
Němci se podle historika Roberta Muschally nikdy a za žádných okolností své spořivosti nevzdali. A to ani po takových událostech, jako byla hyperinflace po první světové válce. Úspory se v bankách a spořitelnách vypařily.
„Spořící zázrak známe jako pojem už z 20. let, kdy lidé začali po válce opět spořit. To lze vysvětlit tím, že tento vzorec chování byl hluboce zažitý. Stejný vývoj můžeme sledovat i po druhé světové válce,“ dodává autor výstavy.
V dobách hospodářského boomu, kdy si Němci na Západě užívali konzumní způsob života, dávali současně také dost peněz na spořicí účty. Financovat si příjemný život úvěry, jak je běžné třeba ve Spojených státech, v Německu rozšířené není.
A přestože jsou dnes na světě státy, ve kterých lidé spoří víc – třeba Číňa nebo Švýcarsko –, spořivost a rozpočtová kázeň zůstane Němcům jako národní vlastnost nejspíš napořád.
A to i navzdory výjimkám, jako je třeba silně zadlužený Berlín, které toto pravidlo, jak známo, jenom potvrzují.
