Když partyzáni vylézali z oděských katakomb, museli se nalíčit. I tak šlo o nerovný boj
Oděsa je známé přístavní město na jihu Ukrajiny. Málokdo ale ví, že pod městem se vine rozsáhlý labyrint podzemních chodeb. Jeho délka se odhaduje na více než tisíc kilometrů, a je tak údajně nejdelší na světě. Jsou to bývalé štoly, kde se těžil stavební kámen. Byť katakomby v Oděse vznikly neplánovaně v průběhu staletí, vstoupily do historie. Jsou totiž spojené se slavnou partyzánskou minulostí města. Na sklonku 2. světové války v nich dokonce bojovali i partyzáni ze Slovenska.
Sestupuji do podzemí. Chodba vytesaná ve vápencovém masivu klesá stále dolů. Stejně tak i teplota. Ta se celý rok drží na 13 stupních Celsia. K tomu se přidává více než 90procentní vlhkost.
„Sestoupili jsme do druhého podzemního patra. Nad námi je jedno patro a pod námi další patro. Jsme v katakombách, kde se skrýval oddíl Vladimíra Alexandroviče Molocova-Badajeva,“ říká můj průvodce Alexander.
V podzemních prostorách to vypadá, jako by partyzánský oddíl právě odešel do akce. Na zdi konferenčního sálu vytesaného ve skále visí portréty Lenina i Stalina, lůžka v ložnicích jsou vystlaná slámou.
Partyzáni se schovávali pod zemí
NKVD, zkráceno z ruských slov Narodnyj komissariat vnutrennich děl (česky Lidový komisariát vnitřních záležitostí), byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností, požární ochranou, střežením hranic a evidencí obyvatel. Spravoval věznice a pracovní tábory, zabýval se rozvědkou a kontrarozvědkou. Existoval v letech 1934–1946 a posléze byl přejmenován na Ministerstvo vnitřních záležitostí.
V roce 1941 obsadily Oděsu německé a především rumunské vojenské jednotky. V dobytém městě se chovaly nadmíru brutálně. Jen v samotné Oděse zabily 83 tisíc lidí. Moskva vyslala do Oděsy své lidi, aby organizovali odpor.
„Celé to řídila NKVD. Jih Ukrajiny, to je stepní oblast, nejsou tady hory. A tak museli využít, co je: rozsáhlý komplex podzemních chodeb. Začali budovat oddíly, které poslali pod zem. To bylo v roce 1941,“ říká historik Alexander Babich.
Život pod zemí byl nesmírně složitý, ve tmě, vlhku a chladu lidé dlouho nevydrželi. Umírali i během diverzních akcí na povrchu. Životnost partyzánských oddílů se počítala v týdnech. I přesto, že byli na boj v podzemí připraveni.
„Co se stane s tvojí kůží, když budeš týdny a měsíce v podzemí? Bez slunce bude podezřele bílá. Když vyjdeš ven na povrch, každý tě hned pozná a to je nebezpečné. Pokaždé, když partyzáni vyšli z podzemí, tak se nalíčili. Vše organizovala NKVD, takže byli připravení. Měli krémy a šminky,“ popisuje průvodce Saša.
Ani nejpromyšlenější strategie nezabránila tomu, že partyzáni v nerovném boji prohrávali a po roce byli takřka všichni zabiti.
88 slovenských vojáků přešlo k partyzánům
V roce 1944 se blížila fronta a bylo jasné, že Oděsu osvobodí Rudá armáda a že NKVD bude pokládat nepříjemné otázky. Třeba: Co jste dělali za okupace? A tak dva tři měsíce před příchodem sovětů zase vznikají partyzánské oddíly. Tehdy se také k partyzánům přidali Slováci.
Do Oděsy byla na podzim roku 1943 přesunuta slovenská 1. pěší divize, která do té doby bojovala po boku Němců v Donbase. Slovenským vojákům se už příliš válčit nechtělo. Rozhodně ne na straně Berlína, a tak 88 slovenských vojáků přešlo k partyzánům.
V katakombách se zachovalo několik nástěnných kreseb, které dokládají jejich pobyt. Na jedné z nich je slovenský znak se srpem a kladivem a velikonoční výjev, kde muž v uniformě polévá dívku vědrem s vodou a nápis: Veselé Velikonoce 1944.
