Když se Spojenci chystali vylodit v Normandii, měli s sebou i tenisové rakety
Naše zpravodaje ve Francii a Británii Jana Šmída a Jiřího Hoška pojí nejen přátelství, ale taky vášeň pro válečnou historii a pro tenis (ve kterém většinou vítězí Honza). Letos se sešli na vyloďovacích plážích v Normandii, aby si spolu s veterány připomněli 70 let od grandiózní spojenecké invaze. A čirou náhodou narazili na příběh, ve kterém se všechny zmiňované vášně pozoruhodně propojily.
Pokud chcete alespoň trochu pochopit, co se odehrávalo v hlavách vojáků, kteří se připravovali na invazi do Normandie, měli byste se zastavit v muzeu v St. Mére Eglise. A žasli byste, stejně jako já, při pohledu na sbírku předmětů, které se našly na plážích po samotném vylodění.
Mezi zbraněmi, helmami nebo botami totiž vyčnívá tenisová raketa. Ti vojáci si snad mysleli, že jedou na Roland Garros!
Nevěřil jsem, že je to možné - než jsme potkali Johna Langdona. „Když jsme se v Den D vydali do Normandie, měl jsem s sebou dvě tenisové rakety. Snažil jsem se je zachránit, ale ztratil jsem je, když jsme byli v záchranném člunu,“ vzpomíná.
Právě tady začíná jeden z těžko uvěřitelných příběhů vylodění v Normandii.
Najeli na miny – a šli ke dnu
Tři kamarádi se sešli na palubě lodi Empire Broadsword, kterou horkou jehlou „spíchli“ v americké loděnici. Plavidlo pendlovalo mezi Anglií a čerstvě dobytým francouzským pobřežím, kam dopravovalo vojáky a zásoby.
„Nebyla to moc bezpečná loď. Nepostavili ji tak, aby vydržela moc dlouho. Byla ovšem dost dobrá na to, aby se zúčastnila vylodění. Všechno pro nás skončilo poté, co naše loď plula v konvoji u pobřeží. Najeli jsme na dvě miny, které Němci svrhli noc předtím,“ popisuje John Langdon okamžik, kdy šla 130metrová loď během 20 minut ke dnu.
„Když se k lodi potopíte, zřetelně vidíte místa, kde miny narazily do trupu. Určitě to byly německé miny. Empire Broadsword je jednou z mála potopených lodí u normandského pobřeží, která zůstala do dneška nedotčená. Drtivá většina se rozebrala a skončila ve šrotu,“ říká francouzský potápěč Yves Marchaland.
Ten před deseti lety spojil příběh potopení Empire Broadsword s námořníky, kteří neštěstí přežili. Johna Langdona, ale taky Franka Warrena a Teda Webba teď s Yvem pojí krásné přátelství.
„Kdyby nebylo Yvese, tak bych se sem býval vrátil možná jednou za 20 nebo 50 let. On je ale skvělý, a když do Normandie přijedeme, zařídí nám spoustu zajímavých setkání, takže si to tady pokaždé mnohem víc užijeme. Je to přátelský chlapík, ale zatím se se mnou nepotopil k vraku lodi. Tuhle možnost už jsem asi propásnul a stejně se na to nevztahuje moje pojistka.“
Dnešní hráči by měli mít bojovnějšího ducha, soudí veterán
Sedmdesát let po vylodění teď sedíme v uvolněné atmosféře u piva na zahrádce jedné z hospůdek v Ouistrehamu. Hrdinům z lodi Empire Broadsword objednávají místní Francouzi drinky.
Johnův kamarád Frank Warren, který do chladné vody musel skákat asi ze sedmi metrů, vypráví, s jakou vášní sleduje fotbal.
„U nás v Anglii fandíme vždy místním týmům. Bydlím na severu Londýna, kde jeden takový je, ale jinak mám rád Fulham. Ten bohužel letos z Premier League sestoupil.“
Naprosto nás fascinuje vitalita těchto statečných mužů. 93letý Langdon hrál ještě před dvěma lety tenis. Prý to ale nebylo ono, byl trochu ztuhlý. Podle Johna by současní tenisté potřebovali něco z tvrdosti veteránů.
„Jsem o tom přesvědčen. To, co vidíme dnes, je takové pinkání. Řekl bych, že je to takový společenský tenis. Hráči by potřebovali trochu bojovnějšího ducha,“ tvrdí tento věčný mladík.
Zpět na začátek příběhu?
Posloucháme vyprávění těchto srdečných veteránů a najednou se na sebe podíváme. Ve stejné vteřině nás totiž oba napadne to samé. To když se John Langdon ve svých vzpomínkách znovu vrátí ke ztraceným raketám. „Plavaly tam někde kolem… možná je někdo sebral…“
Co byste Johnovi poradili? Kde by alespoň jednu z nich mohl najít?
