Křesťané jsou v kurdském městě vyhynulým druhem. Před 100 lety jich přitom bylo stejně jako muslimů
Posledních pár desítek lidí čítá křesťanská komunita v tureckém, lépe řečeno kurdském městě Diyarbakir. Ještě před sto lety tam přitom žil skoro stejný počet křesťanů jako muslimů. Dnes je většina prastarých kostelů zavřená a do těch, které zůstaly, nemá kdo chodit. Mnohé z chrámů, třeba kostel Panny Marie, patřící Syrské ortodoxní církvi, jsou staré skoro dva tisíce let.
Ulicí se nese zvuk zvonů, kostel ale není nikde vidět. Díky vysoké zdi, která jej obkružuje, vypadá spíš jako pevnost. Těžké, okované dveře jsou zamčené. Mám ale štěstí, právě přichází padesátnice v barevném šátku a po chvíli váhání mě pouští dovnitř.
„Můj manžel je kněz a učitel aramejštiny,“ říká a to je vše, na čem jsme schopni se domluvit. Pak se už znalosti pro nás společného jazyka vyčerpávají. Mám prý raději počkat na manžela.
Zbývá pět křesťanských rodin
Sedím na dvoře a pozoruji, jak slunce kreslí stíny na fasádě prastarého kostela postaveného z tmavě šedého lávového kamene. Za chvíli si ke mně přisedne 90letý pan Adlai.
Říká, že žije už čtyřicet let ve Švýcarsku a sem jezdí každý rok v létě na pár týdnů. Jak dodává, tady v Diyarbakirru už skoro žádní křesťané nežijí, zůstalo jen pár rodin.
Rodin je celkem pět, dvě žijí přímo tady, v areálu kostela. Naproti impozantnímu vstupu do chrámu pěstují zeleninu a od zdí kostela se odráží kejhání hus.
„Nemám koho křtít…“
Konečně přichází otec Joseph. Odpolední mše může začít. „Při mši i doma v rodině mluvíme aramejsky,“ vysvětluje později otec Joseph. „Je to starý semitský jazyk, kterým mluvil Kristus a ve kterém byla napsána Bible. Každou neděli sloužím v tomto jazyce mše, i když většinou moc lidí nepřijde.“
I na dnešní bohoslužbě nás mnoho není: jen stařičký pan Adlai ze Švýcarska, jeden muž z místní komunity a já. Mši vede otec Joseph, pomáhá mu jeho dcera a vnuk. Nepatrná účast na bohoslužbě odráží smutnou situaci celé křesťanské komunity v Diyarbakiru.
Když mě otec Joseph po mši provádí kostelem, zastaví se u kamenné křtitelnice. „Je stará 1800 let! Jsme ale malá komunita, celkem čtyřicet lidí, nemám koho křtít. Naposledy jsme tu měli křest před pěti nebo šesti lety…“
Definitivní tečku za křesťany tu udělal pogrom v roce 1915
Křesťanská komunita v Diyarbakiru mizí. Lidé umírají nebo se stěhují pryč: do Istanbulu nebo rovnou do zahraničí. Už na konci 19. století zasáhly křesťany první pogromy. Definitivní tečku udělal masakr v roce 1915.
„Před sto let žili ve městě muslimové a křesťané půl na půl, teď už jsou tady jen muslimové,“ říká otec Joseph. Pro něj je to téma dvojnásob bolestné. Za to, že otevřeně promluvil o tom, že genocida Arménů zasáhla i příslušníky jeho syrské ortodoxní církve, byl v roce 2000 uvězněn a odsouzen za podněcování k národnostní nesnášenlivosti.
Na svobodu se dostal po tlaku světové veřejnosti. Patnáct let stará křivda je ale už dávno zapomenuta.
Ani dnes ale není postavení křesťanů na východě Turecka záviděníhodné. Když mě otec Joseph provádí městem, snímá si z hlavy kněžskou pokrývku hlavy zvanou firo, aby, jak říká, zbytečně neprovokoval.
