Kvůli berlínské zdi museli žít na pár metrech

Berlín si o víkendu připomněl smutné výročí. Před padesáti lety začala stavba zdi, která rozdělila německou metropoli na dalších téměř 30 let. Zeď vedla ulicemi města. Přetínala hlavní tepny, parky. Na Bernauer Strasse se dostala mezi kostel a hřbitov. Hřbitov zůstal za zdí, kostel na druhé straně nechaly úřady NDR zbourat. Ale především rozdělila rodiny. Někteří lidé své nejbližší už nikdy nespatřili. Tak jako obyvatelé malé enklávy někdejší NDR Klein-Glienicke, která zůstala uzavřena uvnitř Západního Berlína.

Jens Arndt ukazuje velmi působivou fotografii: „Zachytil ji jeden fotograf z Morgenpostu. Vyšla tehdy na titulní pod názvem Berlínská pohřební tryzna u ostnatého drátu.“

Pohřeb se konal v roce 1962. U ostnatého drátu na západní straně hranice stojí dvě sestry, jejich teta je za ostnatým drátem v obci Klein-Glienicke, tedy v NDR. Pohřbívají babičku,. Nevidí se, ale farář mluví tak nahlas, aby to slyšeli příbuzní i na druhé straně hranice.

Fotografie dokumentuje zrůdnost tehdejší doby. Jens Arndt se ji snažil zachytit na výstavě, která je v současnosti k vidění v letním zámečku v Klein-Glienicke. 500 obyvatel této obce zůstalo uvězněno jako východoněmecký ostrůvek uprostřed Západního Berlína. Spojení se světem měli jen přes malý most se stráží.

Roku 1918 Klein-Glienicke připadlo k Postupimi a po postupimské konferenci se tím pádem dostalo do sovětské zóny. Podle Jense Arndta to je dokonalý příklad absurdity tehdejší doby: „Objevila se úvaha, že by obec zůstala prázdná a všichni obyvatelé byli vystěhováni. Nakonec se však rozhodli, že sem nastěhují věrné, oddané stoupence režimu.“

Do Klein-Glienicke se dostali jen ti, kteří vlastnili speciální průkaz

Stasi dohlížela na všechny

Ke starousedlíkům naopak patřila rodina paní Heinrichové. Podobně jako jiným obyvatelům NDR se jí udělalo špatně, když si po létech prohlížela svazky, které na její rodinu Stasi vedla: „Věděli, na co se díváme, jaké televizní programy máme rádi… Věděli o nás vše včetně nejintimnějších věcí, měli i mé dopisy, které jsem psala prarodičům.“

13. srpna 1961 se jí podobně jako dalším obyvatelům Klein-Glienicke změnil život. „Začala jsem tehdy studovat a S-Bahn najednou nejezdil,“ vzpomíná. „Dříve jsem jezdila na Friedrichstrasse na Humboldtovu univerzitu 45 minut a najednou jsem musela dělat okruh okolo celého Berlína. Zpočátku to trvalo až 6 hodin.“

Nejhorší bylo, že někteří lidé zůstali uvězněni na pár metrech. Do Glienicke kromě nejbližších příbuzných nikdo nesměl. Lidé si domů nemohli zvát kamarády, přátele z práce. Přesto tu dál žili svůj běžný život.

Klein-Glienicke je ten malý ostrůvek v zeleni

Ne všichni se pádu zdi dožili

Právě ten se snažil zachytit na výstavě Jens Arndt: „Na východě bylo zakázáno zeď fotografovat, ale když byly na fotce děti, tak cenzura nic neřekla. Lidé si stejně nechávali vyvolat fotky někde na dovolené, protože v Postupimi bylo vše pod kontrolou.“

I to byl důvod, proč se nakonec Gitta Heinrichová rozhodla v 80. letech odstěhovat. Protože v Klein-Glienicke zůstala její matka, měla sem dále povolený vstup.

Ukazuje mi průkaz plný policejních razítek. „Dnes konečně dělám to, co jsem dělala v dětství, procházím se lesem, projíždím se po místních jezerech. Nevěřila jsem, že zeď někdy padne, ale můj otec o tom byl vždy přesvědčen. Bohužel zemřel v roce 1988, o rok dříve, než k tomu došlo,“ uzavírá.

I když buldozery a těžká technika strhly berlínskou zeď už před více než 20 lety, její stopy jsou v berlínské metropoli stále ještě patrné. Každý den s nimi přicházel do kontaktu i Jiří Hošek, bývalý zpravodaj ČRo v Německu. Poznat, kde zeď stála, dnes podle něj není vůbec těžké. Také na to, jak se zeď podepsala na tváři Berlína nebo proč nebylo vůbec jednoduché zeď překonat, se jej ptal moderátor Vladimír Kroc.


Zvětšit mapu: most spojující Klein-Glienicke se zbytkem NDR

autor: kls
Spustit audio