Legendárnímu berlínskému centru alternativní kultury hrozí zánik

Na oprýskaném parketu zkouší taneční pár etudu pro večerní vystoupení. Náhodným divákům se představení líbí. Na scéně renomovaných divadel se něco takového nevidí, do atmosféry Tacheles to však naprosto zapadá.

„ Měl jsem výstavu v Římě, ale se svými politickými díly jsem narazil,“ říká ekvádorský indián Amaro Cholanga, který o pět pater výše instaluje po stěnách svá díla. Jsou kritikou kapitalismu a neoliberalismu. „Hledal jsem místo, kde bych měl uměleckou svobodu, a v Tacheles jsem ho našel.“ Duch nezávislosti a jinakosti je to, co sem přitahuje tisíce návštěvníků z celého světa, Čechy nevyjímaje.

Místo legendárního kulturního centra vznikne nákupní centrum

Pětipodlažní budova Tacheles byla počátkem 20. století postavená jako luxusní obchodní pasáž, největší v Berlíně. Po náletu spojenců z ní zůstalo torzo.

„Tacheles byli muzikanti z východního Berlína, už v té době si vykoukli tuhle ruinu, která měl být zbořená, začali to používat jako kulturní centrum, kde se umění produkuje,“ líčí mi mluvčí Tacheles s českými kořeny Linda Černá zrod originálního místa. Ve 30 ateliérech tu dnes působí mezi 70 až 100 umělci. Pořádají tu výstavy, workshopy, výměnné programy.

Sleduji běloruského malíře Alexandra Rodina, jak maluje na šesti plátnech souběžně. „Tacheles je to nejlepší místo v Evropě, možná na světě. Mnozí běloruští umělci touží vystavovat právě tady, vidět tohle místo. Tacheles je něco! Přitahuje to spoustu lidí,“ dozvídám se od něj. A kdyby došlo k zavření? „Zabilo by to část srdce Berlína,“ soudí Rodin.

Právě to však hrozí. Hamburská banka HSH Nordbank chce prodat celý obrovský pozemek, kde zchátralý dům Tacheles zabírá jen mizivý prostor, investorovi pro stavbu luxusního hotelu a nákupního centra. Dům vyzdobený graffiti, kde se schází punkeři, svobodomyslní umělci a bohužel i narkomané, by byl pro movitou klientelu nevítaným sousedstvím.

Situace je složitá, tvrdí zástupce radnice

Ani berlínská radnice by nechtěla o Tacheles přijít. „Situace je složitá, bojujeme, apelujeme na banku, ale nemáme moc šancí, majitelem pozemku je banka,“ říká André Schmitz, který má v Berlíně kulturu na starosti. „Jedinou možností by bylo, že by to Berlín koupil sám, ale to si město s miliardovými dluhy nemůže dovolit.“

Téměř šedesátiletá umělkyně známá pod pseudonymem Adler je představitelkou tzv. trash-artu, umění využívajícího zbytky, doslova odpadky. Procházíme pod její instalací z papíru, která je symbolem pevně zavěšeného investora. „Tady mi jako umělkyni nikdo neházel klacky pod nohy. Jsem z Mnichova, který je velmi, velmi konzervativní. Tady jsem jako stoupenkyně trash-artu neměla problém, protože celý tento dům je trash-art.“

„Rádi bychom platili pronájem, uzavřeli nějakou smlouvu, ale ta banka s námi nechce ani mluvit,“ rozčiluje se Linda Černá.

„Je možné se bavit o mnoha rovinách, třeba o zlepšení koncepce. Ale to nejdůležitější je, že tento dům je kouskem světových dějin. Podobný jinde nenajdete. Pro uměleckou svobodu, pro umělce musí zůstat tak, jak je. Svobodný, kreativní, otevřený umění, Berlínu i celému světu,“ je přesvědčená Adler.