Ľubomír Smatana: Hle, jsem v cíli

Ľubomír SmatanaFoto:  osobní archív Ľubomíra Smatany

V Česku se hodně diskutuje o kvalitě cestování vlakem. O tom, jaký je ve vlacích komfort, i o tom, jakou rychlostí se bude moci na našich železničních koridorech jezdit. Jak v Jiříkově vidění by si musel připadat český cestující, když by se přepravoval vlakem v jihočínském Kantonu. Nastoupíme do vlaku, který vyrazil rychlostí 300 kilometrů za hodinu.

Nejrychlejší vlaky na světě jezdí v Číně, tisíc kilometrů zvládnou za stejnou dobu, za jakou dojede Pendolino z Prahy do Brna. Rychlost se tedy pohybuje kolem 300 kilometrů za hodinu a tento úctyhodný rekord si mohou užít cestující v jihočínském Kantonu. 

Před týdnem se však čínští konstruktéři blýskli ještě víc a ukázali prototyp vlaku ve tvaru meče, který má dosahovat cestovní rychlosti kolem 500 kilometrů za hodinu. Nic z toho jsem však netušil, když jsem si těsně před Vánoci kupoval jízdenku na nádraží v Šanghaji. Měl jsem před sebou 200 kilometrů plných překvapení. 

Západní nádraží v Šanghaji připomíná spíše letiště. Hromady skla, oceli a keramiky spojuje velmi moderní design. Obrovskou halu lemují po stranách terminály, kudy se vstupuje na nástupiště. V ruce držím jízdenku do Hang-zhou, do jednoho z těch mnoha čínských měst, kde žije pět miliónů lidí. Proběhne nezbytná bezpečnostní kontrola a už stojím u velkých skleněných dveří k perónu. Na dveřích svítí dva nápisy. Otevřou se 15 minut před odjezdem a uzavřou se tři minuty před odjezdem vlaku. 

Disciplinovaní cestující stojí v řadě a, jak se brzy ukáže, během těch dvanácti minut zaplní zcela v klidu celý vlak. Však má také každý místenku a velmi upravená krasavice v červeném kostýmku ani nemusí lidem radit, kam si mají sednout. Asi bych měl spíš říkat, že průvodčí mají uniformy, v případě čínských stevardek je nicméně opravdu lepší mluvit o slušivém kostýmku. 

No nic, sedám si k vyleštěnému oknu, vlak se pohne ještě minutu před plánovaným odjezdem a vyrazí na trať, kterou z obou stran lemují železné ploty. Za oknem ubíhá ta příšerná čínská krajina, která chlapce z venkova více než deprimuje. Nadjezdy, podjezdy, železnice, silnice, kde je málo místa.  

Stavbaři vytáhli dálnici do druhého nebo třetího patra a mezi betonovými monstry se zjevují továrny, parkoviště, houštiny vysokých paneláků a nebetyčných věžáků. Po celou dobu jízdy vyhlížím rýžové pole nebo alespoň kousek zemědělské plochy, ale až na jednu výjimku marně. Krajina je úplně zabetonovaná, jak se na Čínu 21. století sluší a patří. 

V tom však vlak zastaví a všichni cestující ukázněně vystupují. Během mžiku je vagón prázdný, na pokyn krasavice vystupuji také a hle, jsem v cíli. Těch 200 kilometrů urazil vláček za 40 minut. Škoda, že mi to nikdo neřekl dopředu, mohl jsem si cestu lépe vychutnat. Takové běžné věci však cestujícím v Číně už asi neříkají. Mimochodem jízdenka vyšla na 200 korun.