Lvíčata nepřežila, pštros utekl a krokodýl nemá kde plavat. Vítejte v zoo v Pásmu Gazy po válce
Letošní ozbrojený konflikt mezi Izraelem a palestinským Hamásem stál život více než 2200 lidí. Velká část Gazy je v troskách a odhaduje se, že její obnova bude trvat 20 let. Ve válce ale neumírali jen lidé. Jediná zdejší zoologická zahrada přišla během bojů o víc než polovinu svých zvířat. I přes obrovské nebezpečí ale nasazovali místní ošetřovatelé každý den svůj život, aby exotická zvířata zachránili alespoň před jistou smrtí hladem.
Faríd otevírá branku poničeného výběhu pro lvy. V ruce drží dvě mrtvé slepice. Lví pár ho už vyhlíží a Faríd strká nebohého opeřence přes mříže do tlamy mladé lvice. „Zvířecí přátelství je lepší než lidské,“ říká dvaačtyřicetiletý Faríd, kterému přeživší zvířata vděčí za svůj život.
Lvy pašovali tajnými tunely z Egypta
Lvice se pak nechá Farídem drbat na tváři. „Chodil jsem sem krmit během války každý den, bylo to děsivé, co chvíli to napálili přímo sem,“ ukazuje mi Faríd několik hlubokých kráterů mezi jednotlivými výběhy zvířat. „Tady například zničila střela výběh pro pštrosy. Jednoho zabila a druhý utekl. Máme zprávy, že je u jedněch lidí, tak až se vrátí správci, zajedeme pro něj,“ říká Faríd.
Malá zoologická zahrada působí naprosto apokalyptickým dojmem. Před šesti lety ji tu založil Hamás jako součást zábavního parku Bísán. Teď jsou tu místo trávy a laviček jen hromady písku a sutin.
„Já tady pracuju od začátku a tyhle lvy jsme přivezli ještě jako koťata. Nebylo to lehké, museli jsme je do Gazy propašovat tajnými tunely z Egypta. Vlastně jsem je vychoval. Těsně před válkou spolu měli čtyři koťata, dva lvíčky a dvě lvice. Hned první den války ale všechna zemřela, přišla rána a rozmetala kolem hlínu a kamení, malá lvíčata to nepřežila. Nejsou to žádné malé rány, kdyby tu stál v tu chvíli člověk, zabilo by ho to. Tady to vyrvalo ze země keře i celé stromy. Bývala tu všude zelená tráva, bylo to moc pěkné,“ říká Faríd a smutně se rozhlíží po okolní spoušti.
Jídlo zvířatům kupoval za své
V malém pracovním přístřešku teď nabírá z barelu vědro vody a chrstne ho do zdánlivě prázdného výběhu. Ze stínu betonové roury okamžitě vybíhá krokodýl a plácne sebou do malé louže, kterou mu Faríd v suchém přístřešku právě vytvořil. Vody se v Gaze nedostává ani lidem, a zajistit jí dostatek pro krokodýla je problém.
Nad hlavou bez přestání bzučí izraelská bezpilotní letadla a monitorují každý centimetr čtvereční území Gazy. Faríd si stěžuje, že z toho bolí hlava, ale že je to realita mnoha posledních let. Přináší mi teď ukázat dva mumifikované kočkodany, vypadá to hrůzostrašně, v mnoha pobořených klecích leží mrtvoly ptáků a šelem. „Při bojích zemřelo 60 % zvířat. Přišli jsme o devět opic, několik gazel, krokodýlů, také o lva a spoustu vzácných ptáků,“ vypočítává Faríd.
„Někdy jsem na jídlo pro zvířata peníze sehnal od správců, jindy mi pomohli známí. Já jsem ale zodpovědný před správou i Bohem za to, aby ta zvířata nezemřela. A tak jsem často kupoval za své. Protože ta zvířata jíst musí, nedojdou si sama z klece pro žrádlo!“ říká Faríd.
Sám pracuje jen jako nádeník, je nezaměstnaný. Žádné vyšší vzdělání nemá. Jeho dobrovolnické nasazení za války se ale dá jen těžko docenit. Opodál stojící hlídač říká, že Faríd má se svým dobrým srdcem už rezervované místo v ráji.
