Moskevské muzeum přivítalo desítky Puškinových potomků
"Já píši vám - co mohu více? Co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati,... leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout." Poznali jste? Pokud ne, žádné obavy, v Zápisníku zahraničních zpravodajů vás z literatury zkoušet nebudeme. Verše patří na stránky románu Evžen Oněgin, vrcholného díla ruského básníka Alexandra Sergejeviče Puškina. V sobotu si Rusko připomnělo 210 let od jeho narození. Důvod k velkolepým oslavám pro celou Moskvu a také k setkání po letech pro všechny Puškinovy potomky. Někteří z nich zavítali do Ruska vůbec poprvé v životě. Jak se jim se jménem světoznámého předka žije?
Verše z Evžena Oněgina nebo řádky z Kapitánské dcerky by většina lidí dost pravděpodobně trochu obtížně lovila v paměti, ne tak ale návštěvníci Puškinova muzea tady v centru Moskvy. Praprapravnuci a praprapravnučky slavného ruského básníka by jistě odrecitovali pár veršů i uprostřed noci. A i když někteří z nich možná ne v ruštině - jedno má více než 200 Puškinových potomků společné - obdiv a úctu ke všemu, co po sobě jejich předek zanechal.
"Od malička jsem byl vychovávaný k lásce k Puškinovi a k jeho dílům," říká Andrej Svanidze, který se sice narodil v Rusku, ale žije v německém Mnichově. Už jako dítě si - tentokrát ve Francii - listoval knížkami svého prapraprapradědečka i o generaci starší Nikolaj Vasiljevič Soldaťjonkov.
"Je to čest být součástí takové rodiny, přináležet k Puškinovu jménu. A také povinnost předávat lásku k jeho dílu dál. Sám mám deset vnuků, a tak se o to snažím," říká pravoslavný kněz, který je zároveň potomkem i jiného ruského velikána - Nikolaje Vasilijeviče Gogola.
Ne všichni z 234 pozvaných členů rodiny ale o svých kořenech věděli odmalička. Americká občanka Alexandra Karolina Puškinová se o svém původu dozvěděla poprvé, teprve když jí bylo deset let.
"Maminka mě tehdy poslala na léto za prarodiči do Francie. Moje sestřenice Lily mě přišla vyzvednout s dědečkem a oba mluvili zvláštní cizí řečí, které jsem vůbec nerozuměla. Tak jsem se jí zeptala, co to má znamenat a ona udiveně říká: 'Copak ty nemluvíš rusky?' Teprve tak jsem se dozvěděla, že celá moje rodina pochází z Ruska," vzpomíná Alexandra.
Její maminka uprchla s rodiči z Ruska v roce 1917, stejně jako mnoho dalších příslušníků ruské šlechty je vyhnala ze země revoluce. Na rozdíl od zbytku rodiny ale podnikavá Věra Alexandrovna o několik let později pokračovala z Francie dál přes oceán.
"Když jsem byla malá, v Americe vůči Sovětskému svazu a Rusům panovala velká nenávist, proto maminka o tom, že jsme původem z Ruska, raději vůbec nemluvila. Vždycky říkala, že je z Francie. Proto jsem se o svých kořenech dozvěděla až s tak velkým zpožděním. Jméno jsem si pak sama změnila až v dospělosti," říká Alexandra Puškinová, podle níž má umění v genech celá široká rodina - sama prý také píše a maluje.
Ptám se jí žertem, jestli jí nevadí, že tak porušuje údajný Puškinův zákaz - předtím než básník smrtelně zraněný v souboji zemřel, zakázal všem budoucím pokolením svého rodu pokoušet se o konkurenci: Alexandra s údivem vrtí hlavou - prý jsem první, od koho takovou novinu slyší.
"No to je přece hrozné! Proč by něco takového chtěl, to nedává smysl! Vždyť přece sám dobře musel vědět, že jeho verše nikdy nikdo nepřekoná. Stačí si je poslechnout!" dodává praprapravnučka Alexandra Puškina, která se sama nakonec rusky plynně nikdy nenaučila. Jak ale říká, nic krásnějšího než verše z Evžena Oněgina recitované v originále nikdy neslyšela.
