Moskva není město s přívětivou tváří, ale má i svou poetiku
Hlučná, drahá, přelidněná, neosobní až nepřátelská. Tak by asi Moskvu popsal leckterý z jejích obyvatel. Dvanáctimiliónové velkoměsto nedává těm, kdo se v něm rozhodli žít, nic zadarmo. I přesto je to místo se zvláštní poetikou, která si už podmanila nejedno srdce z Ruska i ze zahraničí. Svůj vlastní pohled na ruskou metropoli nabízejí současní ruští básníci, jak Moskvu vidí oni?
„Ukazujeme Moskvu takovou, jaká je. Jako místo, kde je láska, násilí, úřednická svévole, ale i naděje, že se věci jednou zlepší,“ říká Eduard Bojakov, režisér a producent představení Verše o Moskvě.
Netradiční kus z produkce Divadla Praktika sem, do jednoho z populárních moskevských klubů, přilákal na tři sta lidí. Večery s poezií většinou nepatří mezi největší kasovní trháky. Dokonce ani ty pod širým nebem jako tady v klubu Střelka.
Šance spatřit Moskvu aspoň na chvíli očima čtveřice básníků ovšem publikum zjevně oslovila. I když občas to není obrázek právě romantický, jak podotýká Eduard Bojakov. „Moskva je velmi živé místo, plné energie – pozitivní, ale i negativní. Té druhé bohužel často bývá víc. I to je však podle mne lepší, než kdyby tu nebylo nic,“ myslí si.
Anonymní, cynická, lhostejná, ale naše
„Moskva je milované město, najde se v ní mnoho špatného i dobrého, jako v každé megapoli. Strávil jsem v ní skoro celý život, a ať je jakákoli, stejně ji vždycky budu mít rád. Je to taková masochistická láska,“ směje se zpěvák a herec Pavel Artěmjev, který se pro večer chopil role recitátora.
„Podle mne lidi veršům, které recitujeme, dobře rozumí. Nastavují Moskvanům zrcadlo, ukazují to, co o sobě v hloubi stejně všichni víme,“ vysvětluje si přízeň publika mladý umělec, který mi prozrazuje, že se narodil v Olomouci.
Největší aplaus – hodný rockové hvězdy – sklidil se svými verši básník Andrej Rodionov, přeborník v poetické disciplíně slam a „neromanticky naladěný normální člověk z okrajového sídliště“, jak sám sebe tituluje.
A to i přesto, že bez servítků odhaluje bolavá místa, ke kterým se mnozí Moskvané raději nechtějí znát – anonymitu města a jeho obyvatel, lhostejnost, cynismus i nacionalismus a nepřátelství vůči čemukoli rozdílnému.
Verše jako terapie
„Rodionov mě oslovil nejvíc. Líbí se mi jeho férový, bolestný, ale zároveň i něžný pohled na situace, které lidé buď ignorují, nebo jimi opovrhují. Betonové zdi paneláků v okrajových sídlištích, malé špinavé obchůdky a podniky. Myslím, že nám tím pomáhá se s takovou realitou smířit, a dokonce si ji i zamilovat,“ soudí jeden z diváků, dramaturg Jevgenij Kazačkov.
Souhlasí s ním i designérka Jekatěrina: „Líbila se mi upřímnost veršů. Vůbec celé představení je podle mne hodně netypické pro Moskvu, kde lidé jinak dbají hlavně na pozlátko a krásu. Kontrast povrchního světa a skutečné poezie je podle mne velmi objevný.“
Spokojená je i srbská překladatelka Taťána Zakurdajevová: „Jsem nadšená, hlavně z básní Jeleny Fanailové. Přestavení bylo o všem, co mě trápí. Jako cizinka v Moskvě jasně vidím lhostejnost vůči udřeným migrantům, bezútěšnost sídlišť, ale zároveň i poetiku toho všeho.“
„Možná, že právě tohle je cesta, jak o podobných problémech mluvit. Hovořit o nich ve verších, to už je podle mne skutečné umění,“ dodává Taťána na závěr.