Muzeum Jacquea Chiraca chce především poučit, říká jeho ředitelka
Francouzi si v neděli v druhém kole zvolili nového prezidenta. Stal se jím centrista Emmanuel Macron. Snad naváže na úspěšnou prezidenturu některých svých předchůdců. Třeba jednoho z nejoblíbenějších francouzských exprezidentů Jacquea Chiraca. Ve městě, kde vyrůstal, má dnes i vlastní muzeum.
Telecí hlava. Ne, to nebyla důvěrná přezdívka bývalého francouzského prezidenta, nýbrž oblíbené jídlo Jacquese Chiraca. Sandrine z restaurace která je součástí muzea mi vysvětlila, že je to typické jídlo regionu Correze, odkud Chirac pochází. Zamiloval se do něj v mládí a pak už se bez něj neobešel.
Pozapomenuté rodiště
Ředitelka muzea Michéle Perisséreová je velmi rázná paní. Když zavedu řeč na to, jestli by dnes Chirac debatoval s Marine Le Penovou, odmítá odpověď. Je to prý mimo její zorný úhel, do podobných debat se pouštět nechce.
Chirac podle jejího vyprávění pocházel kousek odsud, proto je logické, že muzeum je právě tady v Sarran, na první pohled v zapomenutém kraji.
Podle Michéle Perisséreové si Chirac přál, aby muzeum mělo hlavně jakýsi pedagogický charakter, tedy aby návštěvníci porozuměli tomu, jaké pravomoci má prezident, v čem spočívá jeho denní režim, jak vypadají jeho zahraniční cesty a tak podobně.
Neviditelné muzeum
Samotná stavba, kterou navrhl Jean Michel Wilmotte, mimochodem také autor nádherného fotbalového stadionu Allianz Arena v Nice, zcela splývá s přírodou – působí nenápadně, skoro jako její součást.
Jacques Chirac (*1932) – francouzský prezident v letech 1995 až 2007. O prezidentský post se ucházel už od roku 1981. Na politické scéně se pohybuje od 50. let, do parlamentu byl zvolen v roce 1967, ve stejné době začal i svou ministerskou kariéru.
Venku před budovou se dávám do řeči s Michelem, který bydlí v Clermont Ferrand. Přijel sem prý už poněkolikáté, muzeum je prý tak zajímavé, že si všechny jeho části nestačíte za den prohlédnout. Dnes by ho chtěl ukázat muzeum svým dětem.
Řeč se záhy stáčí i k tématu, které hýbe předvolební Francií. Michel dává za pravdu Chiracovi, který by s rodinou Le Penů nikdy nedebatoval.
Příležitost mlčet
Pak se ještě vracím do útrob muzea podívat se na dary, které bývalý prezident obdržel od zahraničních návštěv. Ptám se Jean Pierra, který mě doprovází, jestli tu není něco z Československa nebo z České republiky. Neomylně mě vede k vázám, skleničkám, mísám – všechno je z českého křišťálu.
Jean Pierre mě ujišťuje, že tu bude určitě i něco od Václava Havla, ale hledám marně. Jsou tu jen dva dary od Špidly a Klause, od Havla nic. A pak si vzpomenu, že se Chirac v roce 2003 na nás zlobil kvůli naší podpoře americké intervence v Iráku. Prohlásil tehdy, že jsme propásli dobrou příležitost mlčet.
Jean Pierre si sice na nic takového nevzpomíná, ale možná mu moje otázka, jestli si nepamatuje, že by prezidentu Chiracovi nějaká váza vyklouzla nešťastně z rukou a rozbila se, vrtá hlavou ještě teď.
