Na nejstřeženější hranici světa
Napětí mezi Severní a Jižní Koreou se v posledních dnech znovu zostřilo. Ještě před pár lety se přitom mohly zdát naděje na usmíření obou částí rozděleného poloostrova docela oprávněné. Dnes KLDR znovu hrozí vojenskou akcí. Horká hranice mezi oběma částmi země zůstává dál neprodyšně uzavřena. Na jedné straně tvrdý totalitní režim, na druhé straně jeden z mála opravdu demokratických států Asie. Obě země rozděluje území nikoho, čtyři kilometry široký pruh země, takzvaná demilitarizovaná zóna.
"Za touto betonovou stěnou je hranice. Tam dál už je Severní Korea," říká Jun. Jsme v takzvaném třetím invazním tunelu, který Severní Korea prokopala pod demilitarizovanou zónou. Dělící čára mezi oběma znepřátelenými zeměmi je vzdálena ještě dalších 160 metrů. Ty ale vyplňují nášlapné miny.
Účel tunelu, který ve skále vystříleli a vysekali političtí vězni, byl jediný: otevřít si cestu pro vojenskou invazi. Podzemní cestu dlouhou 1,75 kilometru, jejíž delší část leží na území KLDR.
"Jsme v hloubce 73 metrů pod zemí. Tunel je dva metry široký a dva metry vysoký. Když byl v roce 1978 objeven, naše jihokorejské úřady oznámily, že tunelem mohlo za jedinou hodinu projít ze severu až 30 tisíc vojáků!" upozorňuje Jun.
V roce 1953 bylo sice mezi oběma částmi rozděleného poloostrova uzavřeno příměří a na 38. rovnoběžce vzniklo čtyři kilometry široké nárazníkové pásmo, takzvaná demilitarizovaná zóna. Komunistická Severní Korea se ale svých útočných ambicí nevzdala a dál připravuje své plány na invazi do Jižní Koreje. Vždyť do hlavního města Soulu je to jen 65 kilometrů.
Pod demilitarizovanou zónu nechal Kim Ir-sen vykopat nejméně čtyři tunely, kterými měli vojáci proniknout nepozorovaně na území svého souseda. Všechny tunely ale Jižní Korea objevila dříve, než mohly být vojensky využity.
Po dočasném oteplení vzájemných vztahů umožnil Soul přístup do některých částí demilitarizované zóny i cizincům. Ovšem za přísných bezpečnostních pravidel. Invazní tunely se staly turistickou atrakcí. Po loňském incidentu, kdy severokorejský voják zastřelil turistku, která omylem vykročila z vymezeného prostoru, se ale šance vstoupit do nárazníkového pásma opět zmenšily. Nahlédnout do ní lze jen z některé z mnoha pozorovatelen.
"Severní hranice prochází tamhle, po hřebenech hor. Samotnou hranici tvoří jen drát, odtud jej nemůžeme vidět, ale ten most, to už je Severní Korea. Dole pod námi je jihokorejská demilitarizovaná zóna. Rostou v ní stromy a květiny. Dál, jak vidíš tu pustinu, je severokorejská část nárazníkového pásma," ukazuje mi Ji, která demilitarizovanou zónou provádí turisty už dva roky.
Co cítí, když stojí na hranici, kterou nikdo nepřekročil přes půl století? "Je to smutné. Stále je mnoho rodin, které jsou už více než padesát let rozděleny. V Severní Koreji mnoho lidí trpí. Je čas, aby se obě země spojily," říká mi Ji.
Když se ptám, jestli už opravdu nastal čas ke spojení rozděleného poloostrova, s odpovědí nezaváhá: "Budoucnost jsme už připravili. Sjednocení je nezbytné. Ale určitě to nebude letos. Možná za dva, za tři roky."
V demilitarizované zóně v jihokorejském Panmunjomu jsem natáčel první květnový víkend. Od té doby se vzájemné vztahy opět zhoršily. KLDR provedla dva jaderné testy, odpálila raketu krátkého doletu a především vypověděla příměří z roku 1953.
Na hranici se z obou stran přesunuli vojáci, z demilitarizované zóny opět zmizeli turisté. A hlavně - naděje na sjednocení, o kterých mluvila Ji, jsou opět v nedohlednu.
