Na setkání s pánem ruské tajgy Sergej nikdy nezapomene. Jeho vyprávění má prvky thrilleru i komedie
O setkání lidí s volně žijícími tygry není na Dálném východě nouze, někdy vás před seznámením s tygřími tesáky zachrání jenom karosérie auta. Na Dálném východě sloužil v 80. letech jako voják i Sergej Sedoj. Jeho oddíl měl chránit tunel kdesi u Nachodky, shodou okolností v rezervaci tygra ussurijského.
„Je to velmi malebné, krásné místo – sopky, panenský les a v něm ussurijští tygři,“ vzpomíná Sergej dnes a upozorňuje, že si je nesmím plést s amurskými, kteří jsou mnohem menší.
„Tahle kočička váží až pět set kilo, a když si o kmeny stromů čistí drápy, vidíte jejich stopy do výšky čtyř až pěti metrů,“ zdůrazňuje bývalý voják a pokračuje ve vyprávění.
Taková zimní romantika
Jednou se Sergej a dva další vojáci vydali ze základny na nádraží pro chléb. Zpátky to vzali zkratkou po kolejích a přes les.
„Šli jsme já, praporčík a politruk našeho praporu. Ten šel jen tak nalehko, nic nenesl a tak nás předběhl. Bylo krásné zimní počasí a pod nohama vrzal sníh. Slunce svítilo, až z něj oči bolely. Kolem zimní ticho,“ popisuje idylickou scenerii.
Politruk měl dobrou náladu, zvesela si vykračoval a prozpěvoval si Den vítězství. Sníh mu vířil za patami a on si prostě užíval života. Pak ale zmizel za zatáčkou, a když tam Sergej a jeho kamarád došli, narazili na dvojí stopy – jedny lidské a za nimi tygří.
S tygrem v zádech
Vpředu pochoduje politruk a zpívá Den vítězství. Za ním jde tygr a do taktu zvedá přední tlapy.
Přidali do kroku, aby komisaře dohnali a zachránili. Za další zatáčkou se jim ale naskytl obraz, na který asi nikdy nezapomenou.
„Vpředu pochoduje politruk a zpívá Den vítězství. Za ním jde tygr a do taktu zvedá přední tlapy, jako by napodoboval jeho krok. Odfrkává a nosem vyhazuje do vzduchu sníh. Evidentně má radost. Vlastně oba mají dobrou náladu,“ popisuje komickou příhodu.
Tygr a zástupce velitele praporu pro politické otázky si to štrádovali ve vzdálenosti jednoho tygřího skoku od sebe – tak asi dvaceti metrů, odhaduje Sergej. Politruk o tygrovi vůbec nevěděl, za sebe se nedíval a kochal se přírodou.
Kdo uteče, vyhraje
„Tygr byl obrovský, byl to dospělý samec, ale asi neměl hlad nebo se mu líbilo, jak politruk zpívá a pochoduje. Nebo si chtěl hrát a oběd si schovat až napotom. Nevím,“ krčí bývalý voják rameny.
„Zkusili jsme ho zahnat výstřely do vzduchu a já se na něj hnal mávaje ranci s chlebem. Pytle byly hodně těžké, ale ve mně asi zapracoval adrenalin nebo co. Politruk se poprvé ohlédl, aby zjistil, co se děje, a uviděl nás i tygra. My jsme řehtali, až jsme od smíchu padali,“ vypráví Sergej zaujatě.
Tygr zmizel v lese, ale politruk vzal nohy na ramena a zastavil se až u závory před základnou, na kterou vysíleně klesl. „Co měl v kalhotách, to vám říkat nebudu,“ dodává se smíchem Sergej a já jsem rád, že nezachází do detailů. Na další jeho historiky se ale už těším.
