Na tomhle hřbitově možná umřete. Smíchy
Možná vám to přijde morbidní, ale některé lidské tragédie se dají popsat i veselým způsobem. Dokonce i události takového kalibru, jako že někoho zalehla kráva nebo že se někdo druhý upil k smrti. Podobné osudy jsou vepsané do náhrobních křížů na jednom tyrolském hřbitově. Majitel si zakládá na tom, že se mezi náhrobky návštěvníci pořádně nasmějí. Rovnou ale musíme dodat, že nejde o žádné znevažování nebožtíků.
S Hansem Guggenbergerem procházíme jeho hřbitov. Není to vlastně hřbitov, ale muzeum. Náhrobních křížů je kolem nás plno, jenže pod nimi neleží ani jeden mrtvý. Tady v tyrolské vesnici Kramsach sbírá pan Guggenberger ty nejvtipnější náhrobní nápisy, které za svoji kariéru kameníka a uměleckého zámečníka v širokém okolí potkal.
U jednoho náhrobního kříže se například dočteme, že patřil jistému Martinu Krugovi. Prý třískal do varhan, do dětí i do ženy. „Zřejmě to byl učitel, který se rád napil, a takhle to s ním pak dopadlo. Tohle je jeho nejkratší životopis v jediné větě,“ říká můj průvodce.
Hned u vchodu narazíte na vysloveně krutý náhrobek. „Zastav se a pomodli,“ hlásá na něm vytesaný nápis. „Odpočívá tu sedlák, který vypil pivo, jež si sám uvařil.“
Návštěvníci se sem jezdí zasmát
Podobné veršovánky se dají najít i na hřbitovech v jižním Tyrolsku, tedy dnešní Itálii, nebo v sousedním Bavorsku. Právě z Německa jezdí na hřbitov do Kramsachu hodně turistů.
Dávám se do řeči s paní, která prochází mezi náhrobními kříži a u každého se pěkně nahlas zasměje. „Je to strašně vtipné, člověk se až diví, jaký dřív měli lidé smysl pro humor – i pokud šlo o pohřby a smrt,“ říká.
„Ale přece jen není každému po chuti nechat zesnulému příbuznému napsat na hrob takovou průpovídku,“ oponuje další návštěvník.
„Stejně si myslím, že to člověk musí obdivovat,“ trvá na svém paní. Je to prý poprvé v životě, co se na hřbitově smála. Ale on to vlastně žádný hřbitov není, spíš muzeum.
Smích je na tomhle hřbitově nakažlivý
Manželka pana Guggenbergera prý nikdy nechtěla mít s péčí o náhrobky nic společného. Když ale poznala svého muže, nějak se do toho vžila. A dnes si libuje, jak muzejní hřbitov pomáhá i jejich kamenické firmě.
„Lidé, kteří k nám přijedou jako turisté, se někdy vracejí jako zákazníci. Stane se jim nějaké neštěstí v rodině a potřebují náhrobek nebo náhrobní kříž. A vtom si vzpomenou, že byli u nás a že se jim to líbilo. Měli jsme třeba zakázku až z Afriky,“ vzpomíná.
Návštěva muzejního hřbitova se vyplatí, i pokud epitafy v němčině nejsou zrovna vaše oblíbené čtení. Smích je nakažlivý. Stačí pozorovat ostatní návštěvníky a zaručeně vám brzo začnou taky cukat koutky.
