Na tuhle pochoutku Egypt prostě jede. Fúl zažene hlad skoro na celý den
Arabská kuchyně je automaticky spojená s kebabem, čili různými druhy masa pečených na rožni, ať už se otáčí vertikálně, nebo horizontálně. V pasteveckých společnostech Blízkého východu bylo maso skutečně vždy základem. Jinak je tomu ale v Egyptě. Namísto pastevectví se na úrodných březích Nilu dařilo zemědělcům. Tradiční egyptská kuchyně tak je pastvou pro vegetariány a některé pokrmy se od vlády faraónů po tisíce let skoro nezměnily.
Átif vytahuje kovovou roletu svého krámku. Svůj byznys začíná už v šest ráno a já jsem chtěl být u toho. Na rudlu přivezl obrovskou kulovitou nádobu z hliníku, která má nahoře jen úzké a zatím zašpuntované hrdlo. Nádobě se říká idra a ukrývá v sobě egyptský národní poklad na tři. Je to fúl a Egypt na něj prostě jede.
„Tuhle idru, tu velkou nádobu, dám na oheň ve dvě hodiny odpoledne a fúl se v ní vaří do čtyř do rána. Ale není to tak, že jen škrtneš sirkou. Oheň se musí odborně štelovat, nejdřív zprudka, pak ve správný čas ubrat, to se musí umět. S tátou to děláme už čtyřicet let,“ říká.
Barevný vozík s dobrotami
Ze svého krámku v úzké uličce vytlačil Átif krásný dřevěný malovaný vozík. Baňatou Idru s fúlem na něj s kolegou posadili a už se ten egyptský pokládek pěkně veze na nedalekou hlavní ulici.
Tak, tady je teď Átifovo místečko, budou tudy chodit lidi támhle na trh. Jo a co to ten fúl vlastně je? Český botanický název je bob obecný. Velké fazole, které se uvaří, někdy až rozvaří na hnědou kaši.
Čtěte také
Vozík na čtyřech loukoťových kolech slouží jako taková polní kuchyň a jídelna zároveň. Átif po stranách sklápí malé pultíky okované nerezovým plechem. U nich pak budou zákazníci postávat nad svou miskou fúlu.
Stánkařství je zakázané
Átif si teď s kolegou připravují nerezové talířky, lžíce, barel s vodou na umývání nádobí, lavor s čerstvým salátem z rajčat. „Vstávám hodinu před svítáním, tak ve 4, abych tohle všechno připravil, a tady jsem tak do jedné. Ale máme problém s radnicí. Stánkařství je oficiálně zakázané. Takže když dostaneme hlášku, že je šťára, popadneme vozík a mažeme ho schovat zpátky do krámku,“ vysvětluje.
Átif mi připravuje dnešní premiérovou porci fúlu. Z upatlané pet lahve mi na dno nerezové misky nalévá trošku svého pikantního oleje, z jiné plastové krásy pak přidává citronovou šťávu s česnekem, a teď vytahuje dlouhatánskou naběračkou zvanou kabša z hlubin obří nádoby porci fúlu přímo do mé misky.
Čtěte také
Osolí, posype římským kmínem a koriandrem a z další ušmudlané lahve zalije trochou tahíny, neboli omáčky ze sezamových semínek. Dostávám k tomu místo příboru placku chleba a další misku s rajčatovým salátem. A musím říct, že ačkoliv by naši hygienu z Átifova stánku ranilo, tak jeho fúl je naprosto senzační.
Zahnat hlad na celý den
„Samozřejmě snídám fúl každý den. To je nutnost. Fúl totiž zůstane v žaludku dlouho. Až do pěti odpoledne pak nemá hlad šanci!“ objasňuje mi význam fúlu štamgast, který tady u pultíku baští vedle mě. Káhirská lidová čtvrť Sajjida Zajnab se pomalu probouzí a přibývá ranních hladovců.
