„Na ulici na nás pokřikují,“ svěřují se české studentky arabistiky v Káhiře. Zůstávají ale v klidu
Muslimský šátek se hodí jako výborný handsfree, poslouží ale i jako peněženka. A do dvacetimilionové egyptské megapole Káhiry se buď zamilujete, nebo ji hluboce nenávidíte.
Arabština se na Univerzitě Karlově vyučuje už víc než sto let. Ani násilí a války, které arabský svět v posledních letech postihly, zájemce o tento orientální jazyk neodradily. Studenti a dokonce i studentky i nadále vyrážejí na stáže do zemí, kterým se turisté a návštěvníci teď spíše vyhýbají.
V lidové kavárně na rušné ulici egyptské Káhiry jsme potkali i stipendistky z pražské arabistiky. Zuzana, Katarína a Adéla za sebou mají tříleté bakalářské studium arabštiny v Praze. Jak složité pro ně bylo seznamování s místními?
„Když sem přijede Evropan, tak si ani nemusí hledat kamarády, protože kamarádi si najdou jeho. Stačí třeba přijít na univerzitu a okamžitě má člověk kolem sebe houf lidí, kteří se s ním chtějí seznámit, kteří ho zvou na návštěvu a podobně. Egypťané jsou podle mě velmi přátelští a strašně ukecaní, s nimi se dá seznámit jednoduše,“ říká Zuzana.
Podle Kataríny tu ale velmi rychle docházejí témata ke konverzaci. „Byly jsme na návštěvě u naší spolužačky z univerzity, která nás pozvala ke své rodině. Připravili nám oběd, ale rozhovory byly velmi povrchní. Mám pocit, že Egypťané chtějí slyšet, jak se nám to tu zdá super a že oni jsou super a že jídlo je super,“ krčí rameny.
Přestat s arabštinou? Nikdy
„Náš docent vždycky říká, že Káhiru člověk miluje, nebo nenávidí,“ přidává Adéla. „Ale přišla jsem tu na to, že vztah ke Káhiře je mnohem složitější. Ono milování a nenávidění se v jednom dni vystřídá tolikrát, že je to složité. Doufám, že se sem vrátím. Ale žít tady dlouhodobě si představit úplně nedokážu.“
Přestat s arabštinou ji prý nikdy nenapadlo – ani po tom, co se teď děje v arabském světě. „Dnes už Blízký východ vnímám jako fenomén a všechno to, co se tu děje, mi přijde velmi zajímavé. Člověk se nikdy nenudí, stále má co studovat, co analyzovat, pořád ho něco překvapuje.“
„Na ulici na nás pokřikují“
Ve všech jižních zemích vyjadřují muži svůj obdiv ženám na ulici způsobem, na který nejsou Středoevropanky úplně připravené. Jak to Katarína snášela?
„Dost často na nás pokřikují různá slova. Někdy rozumíme, někdy ne. Ptaly jsme Egypťanů, jestli takto pokřikují i na egyptská děvčata, a říkali nám, že samozřejmě ano. Naštěstí jsem se nesetkala s žádným problémem, ani když jsem šla sama,“ svěřuje se.
Adéla byla už dřív na jazykovém kurzu v Tunisku. Tady v Egyptě je podle ní mnohem víc žen, které nosí šátek. Ten má podle ní ale i praktické využití.
„Má hned několik výhod. Třeba v metru, kde se lístek musí držet celou cestu a pak se zase odevzdat na konci, si ho žena zastrčí za šátek vedle ucha a má volné ruce. Stejně tak s mobilem. Šátek může fungovat jako velice dobré handsfree,“ směje se.
Arabština – výzva i příležitost
A jaké mají s arabštinou plány dál? „Už teď pracuji s utečenci přímo tady v Káhiře, možná se budu ubírat tímto směrem. Také mě zajímá politika a bezpečnostní záležitosti, ono se to nějak vykrystalizuje, předpokládám,“ říká Adéla.
„Dokonce i tady v Egyptě jsme se setkaly s pár společnostmi, které obchodují s Českou republikou, a už nám dokonce byly nabídnutu nějaké pracovní příležitosti, takže uvidíme,“ dodávají Zuzana a Katarína.
Pro české a slovenské studenty je arabský svět, jak vidno, stále velkou výzvou a zřejmě i pracovní příležitostí.
