Naděje ve čtvrti beznaděje? Hledejte pod basketbalovým košem
Vybydlené domy, všudypřítomné odpadky, mezi kterými si hrají děti, násilí, prostituce za bílého dne. Romské ghetto Ferentari dlouhá léta patřilo k odvrácené tváři Bukurešti a většina obyvatel rumunské metropole se mu vyhýbala velkým obloukem. Před třemi lety se však situace začala měnit a romské děti mají konečně šanci na lepší a plnohodnotný život.
Kluci driblují s míčem, další cvičí střelbu na koš, nahrávají si nebo jen čekají na příležitost zapojit se do hry. Školní tělocvična v bukurešťské čtvrti Ferentari je plná šesti- až patnáctiletých chlapců, kteří sem chodí na basket.
Na první pohled klasický trénink, přesto ho lze označit jako zázračný. „Chodím sem už dva a půl roku a je to fajn, líbí se mi tady,“ říká 15letý Dan s tím, že ho sem přivedl Valeriu Nicolae, ostatně jako všechny ostatní děti.
Přes zábavu k povinnostem
Právě díky tomuto muži totiž romské děti z bukurešťského ghetta dostaly šanci na lepší budoucnost. „Nejdřív jsme se zaměřili na to, co mají nejradši, tedy ne na to, co nejvíc potřebují. Rády hrály fotbal a další sporty, líbil se jim tanec, divadlo, bavily je ruční práce,“ vzpomíná na začátky těžké, přesto vskutku bohulibé práce Valeriu, ředitel Centra pro Romy a menšiny.
„A teprve když jsme v nich vzbudili zájem a dosáhli toho, že s námi samy chtěly zůstat, že nám daly přednost před prostředím plným násilí a prostituce, jsme udělali další krok. A tím bylo přilákat je do školy, kde získávaly nejen vědomosti, ale i základy slušného chování, učí se odpovědnosti,“ je přesvědčen Valeriu Nicolae.
Po více než tříletém úsilí tak dnes do různých klubů dochází přes dvě stě romských dětí. K nejpopulárnějším klubům patří i ten, kde se hraje basketbal.
Hvězda basketbalu se s romskými dětmi snaží překonat jejich sociální handicap
„Nemají stejné možnosti a podmínky pro vývoj jako ostatní děti. Nevyrůstají obklopené hračkami, chybí jim různé vzdělávací aktivity, hry a podobně. To se na nich pochopitelně negativně podepisuje, a mnohé proto zaostávají za ostatními,“ vysvětluje 36letý Jean Luca Falco, bývalý profesionální hráč basketbalu, který působil i v italské lize.
Díky dřívějším kontaktům také lépe shání na Apeninském poloostrově kvalitní sportovní náčiní i oblečení. Naposledy přivezl šest krabic s míči a teplákovými soupravami. Vše jim rozdal, děti navíc i zdarma trénuje.
Snad se jim jejich sny splní, doufá další basketbalový kouč
A to samé platí také o druhém kouči, který navíc pochází přímo z kolébky basketbalu. „Jsou úžasné, ostatně jako všechny děti. Baví mě si s nimi hrát a pomáhat jim. Některé dokonce mají talent a my se je snažíme podporovat, jak nejlépe umíme. Všechny se pak den ode dne zlepšují,“ říká Dwayne Taylor z velvyslanectví USA v Bukurešti. Ostatně basket má jakožto Afroameričan doslova v krvi.
Právě hráči z americké NBA jsou pro zdejší kluky velkými vzory. Michael Jordan je u nich jasnou jedničkou, a tak není divu, když na otázku, čím chtějí v budoucnu být, odpovídají: „Basketbalistou.“ Touží po tom Dan a stejně tak i jeho o dva roky mladší kamarád Josif, který by však chtěl zároveň i profesionálně tančit.
„Každý chce být hvězdou, je to jejich velký sen a snad se jim někdy splní,“ věří Dwayne Taylor. V každém případě mají kluci i holky z romského ghetta Ferentari už teď šanci na lepší život, než měli jejich rodiče.
Zobrazit odvrácenou stranu Bukurešti – čtvrť Ferentari – na větší mapě
