Německo na minulost nezapomíná, otevírá norimberský soud
Žádné německé město není tak úzce spojeno s érou národního socialismu jako Norimberk. Právě zde byly vyhlášeny antisemitské rasové zákony, konaly se tu monstrózní říšské stranické dny a po skončení války tu byli také odsouzeni nacističtí zločinci v nejsledovanějším procesu 20. století. Budova, kde se přelíčení s fašistickými pohlaváry odehrávalo, je nyní nově přístupná nejširší veřejnosti.
Jsem na místě, kde přesně před 65 lety začal nejznámější a nejsledovanější soud v dějinách lidstva. Do historie vstoupil jako Norimberský proces.
„Toto je místo, kde se od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946 sešel norimberský tribunál. Od prosince 1946 tu proběhlo 12 následných procesů, které už byly řízené Američany,“ vysvětluje vedoucí nově otevíraného památníku Henrike Zentgrafová s tím, že alianční síly už během války detailně řešily, jak naložit s poraženými.
„Norimberk je prvním místem, kde se konal regulérní soud. Od začátku bylo jasné, že půjde o spravedlivý proces, protože obvinění měli možnost se hájit. V Londýně se rozhodlo, že půjde o vojenský tribunál,“ dodává. Na lavici obžalovaných usedly všechny špičky nacistického režimu – Göring, Hess, Ribbentrop, Keitel, Jodl, Speer. Chyběli jen ti, co byli už po smrti, tedy Hitler, Goebbels, Himmler, Heidrich.
Norimberk byl údajně vybrán proto, že symbolizoval hitlerovský režim Třetí říše. Konaly se tu pompézní oslavy u příležitosti sjezdů NSDAP, byly tu vyhlášeny rasové zákony. Volba Norimberku však měla podle historičky Zentgrafové také pragmatičtější pozadí: „Město bylo v americké okupační zóně a Američané usilovali o to, aby se soud konal v jejich gesci. Vedoucí motor procesu – Robert H. Jackson – chtěl spravedlivý soud.“
Jednalo se také o Mnichově, ale volba nakonec padla na Norimberk. „Německo bylo strašně rozbombardované a bylo třeba najít místo, kde bude zajištěna bezpečnost a dostatečné zázemí pro tak velký proces,“ vysvětluje vedoucí nového památníku.
Budova norimberského soudu byla zasažena pouze jedinou bombou, jinak byla zcela nepoškozená. A hned vedle bylo vězení. Obě budovy propojovala chodba, kudy mohli přecházet vězni, aniž by se dostali do kontaktu s veřejností.
Stojím uprostřed soudní síně a matně si vybavuji film Norimberský proces se Spencerem Tracym a Maxmilianem Schellem. Mimořádně autentický snímek. Zdá se mi, že sál byl mnohem větší. „Máte pravdu. Dnes svou velikostí odpovídá tomu, jak vypadal v době dokončení budovy v roce 1916. Zadní stěna byla kvůli procesu odstraněna, aby se zvětšil prostor pro diváky. Kromě prvních dvou řad lidé stáli,“ popisuje Henrike Zentgrafová.
Okna byla z bezpečnostních důvodů zatemněná. Vstup byl jen pro pozvané. Američanům šlo o to, aby se dění během procesu dostalo k německé veřejnosti, proto byli přítomni i politici, kteří nebyli nijak spojeni s nacionálním socialismem. Celý proces byl od první do poslední minuty nahrávaný, čehož si Henrike Zentgrafová jako historička nesmírně cení.
Hlavní vchod do soudní budovy bude nyní sloužit jen návštěvníkům stálé výstavy. Ta zachycuje jak norimberský tribunál, tak následné procesy. Poslední část je věnovaná vzniku Mezinárodního soudního dvora a tribunálům pro Rwandu a bývalou Jugoslávii.
„Otevření dokumentačního střediska k Norimberským procesům patří k procesu vyrovnávání se s minulostí Německa, který tady v Norimberku nepovažujeme za skončený. Musíme s temnou minulostí konfrontovat další generace,“ zdůrazňuje Henrike Zentgrafová. Podle norimberského starosty Ulricha Malyho je zapotřebí informovat a dokumentovat vše, co by mohlo jinak upadnout v zapomnění.
Zvětšit mapu: Budova soudu a věznice v Norimberku
