Obyvatelé Maastrichtu přežili díky podzemnímu labyrintu

Pověst Nizozemska jako země se zcela fádní, rovnou krajinou neodpovídá tak úplně realitě. V jihovýchodním výběžku země přece jen na nějaké kopce narazíte. Jeden z nich nedaleko Maastrichtu je dokonce protkaný tisíci tunelů a chodeb, které dříve sloužily k těžbě vápence.

„Tak tohle je tedy Sint Pietersberg?“ ptám se trochu zadýchaně svého průvodce Paula Jonase cestou k jedinému vstupu do zdejšího podzemí. Kopec se tyčí do výšky 110 metrů nad mořem, ale i přesto to není kopec v pravém smyslu slova – na vršku je totiž zcela rovný. Řeky Maas a Jeker se tu před 250 tisíci lety zakously do rovinaté krajiny a začaly hloubit údolí. To, co zůstalo mezi nimi, je dnešní Sint Pietersberg.

Jediný dnes užívaný vstup do nitra kopce stráží mohutná mříž opatřená řetězem. Z nitra hory vychází chlad. Celoročně je tam teplota 10 až 11 stupňů a také 98procentní vlhkost. Kdyby se někdo ztratil v tunelech, nezemřel by pravděpodobně hladem ani žízní, ale na podchlazení. Za den by měl totiž oblečení navlhlé a byla by mu pořádná zima.

Proto je dobré mít s sebou světlo a raději hned několik záložních svítidel. Nejspolehlivější je benzínová lampa. „S litrem paliva vydrží svítit 7 až 8 hodin a to je velmi důležité, protože bez světla by se ven nikdy nikdo nedostal,“ nahání mi už před vstupem do tunelového labyrintu trochu strach Paul Jonas.

Pavel Novák se svým průvodcem po maastrichtském podzemí Paulem Jonasem

Uvědomil jsem si, že jsem nezkontroloval stav baterií ve své čelovce a že jsem na následující hodinu zcela v rukách tohoto muže s lucernou a v motorkářské kombinéze, který si potahuje z cigarety ještě těsně předtím, než vyrazíme do temnot.

Chodby jsou vysoké asi 7 metrů. Nad námi je masa 10 metrů kamene a pod námi je vrstva mocná asi 60 metrů. Jako bychom procházeli obrovskou kostkou sádry. V kopci Sint Pietersberg je 8 tisíc tunelů o celkové délce asi 230 kilometrů. Po staletí se tu těžil kámen na stavbu katedrál i světských budov v Nizozemsku, Belgii nebo Německu. Po řece Maas se stavební materiál dopravoval snadno.

Za druhé světové války však měly zdejší tunely sloužit i jako kryt pro 50 tisíc obyvatel Maastrichtu. „Bylo tu všechno. Část hlavních tunelů měla elektrické osvětlení. Byly tu záchody, nemocnice, pekárna, kde se mohlo péct 10 tisíc bochníků chleba denně, ale i dvě katolické a jedna protestantská kaple,“ vypočítává Paul Jonas. Všech 50 tisíc Maastrichťanů se sem však nikdy schovat nešlo.

„Na konci války se sem přišlo na 10 dnů ukrýt několik tisíc lidí z centra města. Počítalo se totiž s tím, že tam spojenci svedou s Němci boj o mosty. Ve zdejší pekárně se dokonce narodilo dítě. Bylo to jediné místo, kde se dalo zatopit,“ vypráví mi Paul Jonas. „Sem přišla paní Becksová sama a ven už vycházeli dva.“ Chlapec dostal jméno Fritz. Na svoje padesátiny se do podzemí vrátil. Oslavil je tam, kde se narodil a kde byl i o pár dnů později pokřtěn.

Přístupový tunel k jedné z kaplí zdobí obrazy křížové cesty. Jsou stejně jako ostatní kresby na stěnách malované uhlem. Barvy by totiž nepřečkaly skoro stoprocentní vlhkost, která tu panuje. Místo čtrnácti zastavení jich tu je však jen osm.

„Když byli malíři zabráni do práce, najednou se z amplionů, které tu v podzemí byly, ozvala národní hymna. To znamenalo, že město je osvobozené. Malíři samozřejmě obrazy nedokončili. Vyšli ven a žili zase svůj normální mírový život,“ vysvětluje mi Paul Jonas.

Mohutné vrstvy vápence zde vznikly ukládáním těl pravěkých ještěrů a dalších živočichů na dně prehistorického moře

Už bych se také raději podíval ven. Stěny měkkého, vlhkého vápence nevytváří žádnou ozvěnu. Pohlcují náš hovor a Paul Jonas mi potvrzuje, že křičet o pomoc by tady dole nemělo cenu. Už o dva tunely dál by volání nikdo neslyšel.

„Kdybyste se ztratil a zhaslo vám světlo, poslední, co byste měl dělat, je tápat ve tmě a hledat východ. Je tu mnoho propadlých chodeb a probořených stropů. Ještě byste někam spadl. Rada zní: Zůstat na místě a věřit, že vás najdou. Nebo jako v tomto případě – stále následovat svého průvodce,“ uzavírá s úsměvem.

Řídím se jeho doporučením, a tak jsme za chvíli zase na světle. Stejně jako ti, kdo se sem uchýlili před bombardováním. Z nitra hory vylezli 14. září 1944. Maastricht byl prvním nizozemským městem, které spojenci osvobodili.


Zvětšit mapu: tunely Sint Pietersberg nedaleko Maastrichtu, Nizozemí
autor: pan
Spustit audio