Osvěžovače vzduchu vymysleli už staří Římané
Jen v málo městech najdete na jednom místě tolik památek jako v Římě. O turistických lákadlech, jako je například koloseum, Forum Romanum nebo Cirkus Maximus, však mluvit nebudeme. Ty vám totiž v Římě ukáže každý průvodce. Vydáme se raději za vodou. Už před 2 tisíci lety si Římané potrpěli na fontány s pitnou vodou. A nebyly to zdaleka jediné starověké vodní stavby, které se v Římě zachovaly do dnešních dnů.
„Péči o tělo převzali Římané od Řeků – třeba zvyk natírat se olejem. To, co přinesla římská kultura nového, byla relaxační masáž, tedy nejen masáž sportovců, ale i masáž ,jen tak‘,“ říká na úvod naší vycházky po stopách římských fontán historik umění Tomáš Surý s tím, že dnešní turisté znají především římské lázně Caracallovy a Diokleciánovy.
Dnes jsou z obou ruiny, ale nahlédnout do nich je turistům dovoleno. Kdyby vypadaly jako v dobách, kdy je dal císař Dioklecián postavit, našli bychom v nich bazény s teplou i studenou vodou, ale třeba také cvičiště nebo tělocvičnu. „Byl to v podstatě takový aquapark – polyfunkční budova,“ shrnuje Tomáš Surý. „Byla tam například knihovna, místo, kde se dalo popovídat, promenády…“
Je jasné, že starověký Řím musel mít obrovskou spotřebu vody, na kterou nemohly stačit místní studně nebo voda z Tibery. Vodovody jsou známé už z Číny, Mezopotámie nebo starověkého Řecka. Ovšem až Římané je propracovali do nejmenších detailů.
„Byly mimořádně rozsáhlé a celá síť byla dobře propracovaná. Krásně jsou popsané ve Vitruviových deseti knihách o architektuře. Mluví v nich například o tom, jak se dá pracovat s dešťovou vodou nebo jak využít teplé prameny,“ vysvětluje Tomáš Surý.
Pozůstatky akvaduktů najdete v Římě na mnoha místech. Stojíme na křižovatce ulic Via Statillia a Via di Santa Croce a před námi je zbytek jednoho z nich – Neronova akvaduktu. „Pozoruhodné na těchto stavbách – v podstatě inženýrských sítích starověkého Říma – je to, že jejich fragmenty se zachovaly v různé kvalitě. Velmi často se stavba později stala součástí jiné budovy, takže se dá vypozorovat, jaká byla tehdy v Římě infrastruktura,“ říká historik umění.
Když mluvíme o akvaduktech, vodovodech a vodě, nesmíme zapomenout také na sice prozaickou, ale neoddělitelnou součást tohoto dokonalého římského systému. Přesunuli jsme se proto k jedné ze staveb, která s vodou v italské metropoli souvisí, ale zase trochu jiným způsobem. Stojíme vlastně před jakousi dírou.
„Kdybychom se mohli přenést v čase, dostali bychom se tímto otvorem do kanalizace, kterou byla odváděna splašková voda. Tato konkrétní díra je součástí velkého kanálu zvaného Kloaka Maxima,“ vysvětluje Tomáš Surý a dodává, že pochází už ze 6. století před Kristem a patří tedy k nejstarším stavbám tohoto druhu.
Ovšem kdybychom se stejnými místy skutečně procházeli v té době, asi by nám to tu příliš nevonělo. Kromě vody z lázní a z domácností se tudy totiž odváděla například také voda z veřejných toalet, kterých bylo v Římě údajně mnoho. „V souvislosti s tím možná znáte okřídlený výrok ,peníze nesmrdí‘, který pronesl císař Vespasianus, když uvalil daň na veřejné toalety,“ poznamenává Tomáš Surý.
Končíme sice nepoeticky, ale i takový je Řím a nakonec také to patří k životu. A nemyslete si, že osvěžovače vzduchu vymysleli až dnešní výrobci drogerie. Už v římských latrínách měli fontány. Ty nejen osvěžovaly vzduch, ale měly ještě prozaičtější funkci – maskovaly zvuky. A ať je to jakkoliv marginální téma, asi opravdu platí známá věta, že kulturu národa poznáš podle záchoda.
