Otce nikdy neviděla. V Srebrenici ho mohla pohřbít až dvaadvacet let po masakru
Srebrenica se stala tragickým symbolem balkánských válek. Při etnických čistkách přišlo o život přes osm tisíc lidí. Každý rok 11. července k památníku v Potočarech u Srebrenice přicházejí zástupy lidí, aby si připomněli jejich památku. A také aby pohřbili těla těch, které se podařilo během uplynulého roku najít a identifikovat.
Před 22 lety v těchto místech sídlila nizozemská jednotka UNPROFOR, a právě u ní hledalo útočiště přes dvacet tisíc muslimských Bosňáků. Utíkali před srbskými vojáky, kteří se dostali až do Srebrenice. Špatně vyzbrojení vojáci UNPROFOR běžence neochránili a srbské jednotky většinu mužů zabili.
Na hřbitově v Srebrenici je pohřbeno přes šest tisíc obětí. A každý rok přibývají další jména těch, které se podařilo identifikovat na jiných místech Bosny.
Ostatky otce pohřbila až jako dospělá
Svého otce teď mohla konečně pohřbít i dvaadvacetiletá Sajdeta Suličová. „Našly se jen tři kosti, ale aspoň ty jsme přivezli sem do Srebrenice a tátu pohřbili mezi ostatní bosňácké oběti," říká.
Sajdeta svého otce nikdy neviděla. Narodila se pár dnů po jeho smrti. A nejen otce. „Umřela mi skoro celá rodina – tatínek, dědeček a čtyři maminčini bratři. Přežil jen strýc Hasim Sulejmanovič, kterého drželi bosenskosrbští vojáci pět měsíců v zajateckém táboře v Batkovičích,“ vypráví.
„Obvinili nás, že jsme se postavili proti Republice srbské a že jsme zrádci. V lágru nás bylo 250, s minimem jídla a vody, ale museli jsme přežít,“ vzpomíná Hasim. Měl velké štěstí. Byl jedním z mála, koho bosenskosrbští vojáci vyměnili za členy svých speciálních jednotek.
Vrazi žijí mezi námi
Jedenasedmdesát jmen znělo nad hřbitovem, jedenasedmdesát rakví bylo spuštěno do země, bez politických proslovů. Úzkým údolím nad Srebrenicí se nesly jen modlitby a zpěv.
Většina těch, kteří vraždili, nebyla nikdy potrestána. Ti lidé tu dál žijí, potkáváme je ve městě. To je pro nás, příbuzné obětí hrozně frustrující.
Sajdeta i Hasim dnes žijí v Tuzle, do Srebrenice ale jezdí každý rok. Tak jako tisíce Bosňáků, kteří utekli před válkou a usadili se v jiných, klidnějších zemích světa.
Alan Kosovič přijel ze Švédska. Také jeho rodina minulý týden ve Srebrenici pohřbívala jednu z obětí masakru. Tělo jeho dědečka se našlo zahrabané v lese.
„Dědu pověsili vojáci přímo u našeho domu. Většina těch, kteří takové věci dělali, nebyla nikdy potrestána. Ti lidé tu dál žijí, potkáváme je ve městě. To je pro nás, příbuzné obětí hrozně frustrující,“ říká.
Ženy v černém
Na pietní setkání do Srebrenice ale nepřijíždí jen Bosňáci. Pravidelně zde svoje transparenty rozvinou Srbové z organizace pro lidská práva Ženy v černém. Z Bělehradu s nimi přijel i Mirko Medenica.
„Oficiální srbské stanovisko je, že to byl kriminální čin, ale ne předem plánovaná genocida Říkají to, co chtějí lidé slyšet,“ vysvětluje. „Moji sousedé nechápou, proč sem jezdím. Neodsuzují mě, ale neví, proč by sem oni sami měli jet.“
Za srebrenický masakr bylo tribunálem v Haagu odsouzeno několik velitelů, o vině generála Mladiče, který v tu dobu přímo na místě velel bosenskosrbským jednotkám, má haagský soud rozhodnout v listopadu.
