Panamský průplav. Stavba, která oslavila 107 let od svého vzniku, měnila lidské životy
Panama je typická americká země: původních obyvatel zas tak mnoho nezbývá, zato je to onen takzvaný tavicí kotlík nejrůznějších národností. Rozdíl je v tom, že tady byl jeden důvod společný pro drtivou většinu cizinců: Panamský průplav. Přišli kvůli němu inženýři, stavitelé, dělníci, ale i vojáci. A tak kolem průplavu dodnes existuje spousta připomínek právě na cizí původ zdejších obyvatel – i těch, kteří už zemřeli nebo odešli.
Tady to mohla být práce mého pradědečka, říká si možná v duchu Patrick Droulers, když se dívá z kopce na gigantickou stavbu nových zdymadel. Je to pravnuk Ferdinanda de Lessepse, velkého diplomata a podnikatele, který vybudoval Suezský průplav a pak chtěl přetnout i Panamskou šíji.
„Abyste se mohli pustit do něčeho takového, co tu vidíme, potřebujete odvahu, optimismus a vůli. Přesně takový byl Ferdinand a jsem rád, že Panamci mají stejného ducha. Chceme tu postavit jeho desetimetrovou sochu, aby se na to mohl dívat.“
Čtěte také
Američané dokázali, co se Francouzům nepovedlo
Neúspěšný pokus Francouzů vybudovat průplav připomínají hřbitovy s pohřbenými oběťmi stavby nejrůznějších národností. O jeden z nich se stará francouzská vláda, je poblíž silnice vedoucí z hlavního města kolem zdymadel do vnitrozemí.
Průplav začali budovat Francouzi v roce 1880. Při stavbě zemřelo 20 tisíc dělníků z celého světa, především na následky nemocí, jako jsou malárie a žlutá zimnice. Projekt přepracovali Američané a průplav využívající zdymadla a sladkovodní jezero nad hladinou moře dokončili. Slavnostní otevření průplavu se konalo 15. srpna 1914.
Hned vedle je vesnice, které se možná někdy říkalo Paríso – dnes Paraíso. Tohle byl zase ráj Američanů. Ti se rozhodli zkusit ještě jednou to, co se Francouzům nepovedlo, a nakonec průplav vybudovali. Tady bylo jedno z jejich mnoha sídlišť. Připomínají to domky typicky amerického stylu i názvy ulic.
„Ghost Town… Město duchů? Dnes je to ulice Chiriqui, ale Američani tomu říkali ve svém jazyce Město duchů,“ říká mi Lucas Salgado. Tato ulice vedla právě k francouzskému hřbitovu.
Američané tu zanechali hořkou pachuť
Luis Salgado je panamský indián, pracoval v průplavu a dnes si žije jako Američan – koupil si dům i auto od Američanů. Od jedněch z mnoha, kteří odešli mimo jiné tehdy, když Spojené státy předaly správu kanálu do rukou Panamců.
„Amíky“, gringos, tu připomínají autobusy, ony staré žluté školní, přemalované a překřtěné na „rudé ďábly“, to, že se tu hraje hodně baseball, a taky zbytky munice po americké armádě. Američané tu zanechali trochu pachuť, ale také zkušenosti a průplav. Jiné komunity cizinců, které průplav přitáhl z celého světa, ale zůstaly.
Kosmopolitní hlavní město
Jsem uprostřed hlavního města Panamy, Ciudad de Panama nebo anglicky Panama City, kolem mě jsou mrakodrapy, které tu vyrostly i díky bohatství z průplavu, a uprostřed jedné ulice hned vedle stánku s občerstvením Niko je řecká restaurace. Má řeckou modrobílou výzdobu, s motivy z řeckých ostrovů, jídelníček je řecký – řecký salát nebo řecká pizza – a u jednoho stolku spolu živě diskutují majitelé.
„Když jsem poprvé přijel do Panamy, poznal jsem tady hodně Řeků, co tu podnikají, a nakonec jsem zůstal,“ říká mi Jorgos Spiratos. Narodil se v Kanadě, proto si říká George, ale nakonec se přidal ke zdejší řecké komunitě, která je tady největší z celé Latinské Ameriky.
Čtěte také
Dnes tu má se společníkem malou venkovní restauraci a cateringovou firmu. Právě Řecko bylo jedním ze zdrojů pracovní síly na začátku 20. století – ale taky Itálie, Španělsko, Indie, a před tím taky třeba Jamajka. A teď u stolu sedím s Řekem, řeckým Židem, Palestincem a Turkem. Celá Panama není takhle pestrá, ale hlavní město zůstane kosmopolitním – díky Panamskému průplavu – už navždy.
