Peruánské děti ulice našly nový domov
Peru – miliónová země táhnoucí se podél západního pobřeží Latinské Ameriky. Země bohatá zlatem a jinými nerosty, s mořem plným ryb a úrodným tropickým podnebím. Země, která svými krásami láká ročně statisíce turistů. A přesto zde najdete neúměrné množství chudých lidí, a co je snad nejhorší, dětí bez domova. Němec Harold Decald osm takových dětí adoptoval.
Dali jsme se do řeči při dlouhém čekání na letišti. Harold Decald se zrovna vracel z rodného Německa domů – do Limy, kde žije už patnáct let. Dozvěděla jsem se, že tento padesátník příjemného vzhledu je lékař a misionář, který v peruánské metropoli bydlí s manželkou, třemi vlastními a osmi peruánskými dětmi.
Jak k nim přišel? Některé z nich našel na ulici, jiné jsou sirotci a další mu přivedli sami rodiče. Těžce handicapovanou Luisu si vzal z útulku pro opuštěné děti. Svůj misionářský projekt si Harold v podstatě financuje sám. Navštívila jsem ho v pěkném domku, který pronajímá, v lepší části Limy.
Tak jako tady to vypadá jen v 10 procentech města, říká. Většina obyvatel žije na periferii v chatrčích slepených z hlíny. Mluví o svých dětech. Až na nejmenší, která se sama nemůže hýbat, chodí všechny do školy. Jeden chlapec už vystudoval, má práci a dokonce si koupil byt. Všechny děti však zažily ošklivé věci. Děvčátka byla sexuálně zneužita. Pedofilie, jak říká, je tady bohužel běžná věc.
Andrése přivedla jeho matka. Vedla zoufalý život – prostituce, drogy, AIDS. „Byl mu pouze rok a ničil vše kolem sebe. Je ovšem také velmi inteligentní. Dnes mluví španělsky, anglicky, německy… Jsem přesvědčen, že pro děti je nejlepší příklad, a pokud se domácí model potká s tím, co je v dítěti pozitivního, začarovaný kruh se zlomí,“ myslí si Harold Decald.
Sedmiletý Juan má právě službu v kuchyni. Na otázku, co bude dělat, až vyroste, odpovídá bez zaváhání, že bude atlet nebo hráč kopané. Roztomilá osmiletá Maria chodí do školy docela ráda. Těší se, až bude teplo a půjde na pláž. Umí prý dobře plavat. Jejím nejoblíbenějším jídlem jsou syrové ryby v citrónu. Chtěla by být baletkou.
Zajímá mě, jak děti reagují, když přijdou z ulice. „Teď je to jiné, protože je tu hodně dětí, se kterými se mohou přátelit. Dáme jim čas, sprchu, jídlo… Na to si zvyknou rychle. Pak se však těžko vracejí na ulici zpět k rodině, do chatrče, kde je podlaha z hlíny a podobně. Jeden z chlapců šel domů na svoje narozeniny a byl šokován,“ popisuje Harold Decald.
Rodiče mohou děti navštívit jednou měsíčně. „Někteří přicházejí, jiní ne. Pro děti je nejtěžší, když čekají na rodiče a ti nepřijdou. Mluví o nich a často jsou velmi smutné,“ říká misionář. „Chceme, aby udržovaly s rodinou kontakt, a to i s tou, která jim ubližovala. Chceme, aby dokázaly svým rodičům odpustit – pochopit je.“
A s čím se Harold Decald potýká nejvíce? Vláda je prý proti nim zaujatá, asi se domnívá, že chtějí děti z Peru odvézt. „Chtěli jsme nechat Luisu vyšetřit v Německu. Nedovolili nám to,“ říká. Obává se toho, že je nakonec vládní úřady donutí zemi opustit, a snaží se proto děti vybavit co nejlépe pro další samostatný život. Největší strach má samozřejmě o osud handicapované Luisy. Snad se podaří dostat ji do nějaké rodiny, doufá.
S adopcí peruánských dětí má zkušenosti také herec Jaroslav Dušek. O možnost stát se na dálku kmotry indiánských dětí z chudých rodin v Peru se začala zajímat jeho žena a dnes jsou manželé Duškovi kmotry dvou indiánských dívek. „K Mayumi jsme přibrali i její sestru Kely, která taky začala chodit do školy. A teď nás postupně čekají další dvě děti – mladší bratři obou dívek,“ vysvětluje Jaroslav Dušek. Podle čeho si vybrali právě tuto rodinu a co všechno kmotrovství na dálku obnáší, vysvětlil v telefonickém rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů.
