Pomohl rozhlas Barmě ke svobodě? Vzpomínka na rozhlasové hry, které informovaly o poměrech v armádě

Dění v Barmě nebo-li Myanmaru opět plní světová média. Po pár letech pokusu o budování demokracie se moci v této jihoasijskou zemí znovu chopila armáda. Před jedenácti lety vládla v zemi také vojenská junta a většina jejích odpůrců byla buď ve vězení, nebo v exilu. Jaromír Marek zapátral ve svém Zápisníkovém archivu. V roce 2010 natáčel v indickém Dillí s barmskými exulanty, kteří se snažili ovlivnit situaci ve své vlasti prostřednictvím rozhlasových her.

Závěsy na oknech jsou stejně těžké jako vydýchaný vzduch. V malé místnosti sedí za mikrofony dva muži a žena a z papíru čtou své role. „Tato hra se jmenuje Lidový voják. Představuji hlavní postavu – velitele roty,“ říká mi hrdě Čotu. „Bývalý velitel byl odvolán a já přicházím na jeho místo.“

Účetní a kuchařka herci

Čotu pracuje jako účetní, ale protože se zná s režisérem, hrál už v šesti příbězích. Stejně jako všechny ostatní i tento díl vypráví o životě barmských vojáků, kteří slouží vládnoucí vojenské juntě.

„Je to příběh ze skutečného života, o soužití armády a obyčejných lidí. Vypráví o korupci i o tom, jak lidé musí podporovat vojáky a ve všem je poslouchat,“ nastiňuje děj příběhu režisér Čaume Dži.

Barmští uprchlíci v Indii natáčejí rozhlasové hry, aby přispěli ke zlepšení situace ve své vlasti

„Hraji manželku starosty. Vojáci jej zneužívají na nejrůznější práce a mně se to nelíbí. Nakonec můj muž – starosta – z města odejde. Ovšem ne proto, že jsem na něj naléhala, ale protože nevydržel šikanu ze strany vojáků,“ doplňuje děj příběhu Nonuedla, jediná žena mezi účinkujícími. Přes týden pracuje jako kuchařka, o víkendech se mění v herečku.

Příběhy barmské armády

Nápad psát a natáčet rozhlasové hry určené pro vojáky v Barmě se zrodil před třemi lety během šafránové revoluce. Cyklus, který má za sebou už dva třináctidílné seriály, se jmenuje Naši vojáci. Jeho autoři, vesměs Barmánci žijící v exilu, zjišťovali celý rok, jaké jsou poměry v barmské armádě. Ptali se bývalých vojáků a důstojníků a shromáždili skutečné příběhy. Pak začali psát a natáčet.

Čtěte také

„Jednou musí v Barmě dojít k reformě armády. Nestane se to zítra a nebude to změna ze dne na den. Jednou to však přijde. Dnes panuje v armádě přísný režim, vojáci jen plní rozkazy, ale nevědí, co se děje ve světě kolem nich. Nevědí, jak žijí jejich velitelé,“ vysvětluje spoluautor projektu Soe Mint.

Snesitelnost lidských práv

Proč se však na vojáky obrací právě formou rozhlasových her? „Naše příběhy vyprávějí o vztazích mezi lidmi i o lidských právech. Třeba o tom, jak velitelé bijí své podřízené. Kdybychom šli přímo, tedy formou zpráv, byli bychom hned považováni za nepřátele armády a to by naši další komunikaci zcela uzavřelo. Nechceme, aby byli lidé trestáni za to, že nás poslouchají,“ říká Soe Mint.

Režisér Čaume Dži doufá, že jeho rozhlasové hry přimějí vojáky sloužící vojenské juntě v Barmě přemýšlet o budoucnosti

Kdo a kolik lidí rozhlasové hry opravdu poslouchá, ale neví. Každý týden natočí v indickém Dillí jednu hru, kterou zveřejní na internetu. Přes kurýry také putují do Barmy tajně desítky cédéček. Reakce lidí, kteří hry poslouchají, zatím neznají. Vědí ovšem, že posluchači existují, protože z internetových stránek si hry stáhne pravidelně tisíc nebo i dvanáct set lidí.

„Naše hry nenesou žádná tajná poselství. Nechceme dělat reformu bezpečnostních sil, ale ukázat vojákům, co se dělo v jiných zemích, které prošly transformací od totality k demokracii. Chceme zkrátka, aby vojáci přemýšleli o budoucnosti,“ vysvětluje pravý smysl rozhlasových her Soe Mint.

autoři: Jaromír Marek ,
Spustit audio

Související