Poslední show Monty Pythonů byla událostí roku. Prodalo se víc lístků než na Glastonbury
Zkuste si představit, že jednou přestane fungovat divadlo Járy Cimrmana a o svérázném českém géniovi se už nikdy víc nedozvíme... Zhruba tak se musejí cítit obyvatelé Velké Británie, kteří po krátkém comebacku dali možná poslední sbohem satirické skupině Monty Python. Její humor bez kompromisů dokázal oslovit hned několik generací, a to samozřejmě nejen Britů. Když se cítí pod psa, pustí si některý skeč Monty Pythonů i náš londýnský zpravodaj Jiří Hošek. Loučení geniálních komiků si tedy 20. července celkem logicky nemohl a nechtěl nechat ujít…
Ještě jsem si pořádně nesrovnal myšlenky na blížící se pythonovskou show, a na stanici metra North Greenwich mě čekalo první setkání s Michaelem Palinem, Johnem Cleesem a spol. Pouliční kytarista Mike totiž hrál Lumberjack Song, populární písničku o dřevorubci, který kácí stromy, ale taky se v ženských šatech a podprsence potlouká po barech.
„Písničky Pythonů by dost možná normálně nezabraly, ale všichni ti lidé kolem jdou na jejich vystoupení, tohle je zvláštní publikum. Když jsem vyrůstal, viděl jsem všechny jejich show v BBC i filmy, které natočili. Přišlo mi to hodně vtipné. Nedokážu odhadnout, jestli se lidi budou ještě pořád smát. Jdu se sám přesvědčit. Onehdy mi někdo věnoval ‚volňáska‘ na dnešní večer,“ říká.
Časově omezený comeback Monty Pythonů se dá přirovnat k nálezu oblíbeného alba nebo hračky, o kterých si člověk myslel, že jsou nadobro ztracené. Lístků na sérii živých vystoupení v londýnské 02 aréně se v rekordně krátké době prodalo víc než na letošní Glastonbury.
Loučení pythonů, to byla událost roku
Kvintetu Jones, Gilliam, Idle, Cleese a Palin bylo jasné, že desítky tisíc jejich fanoušků nečekají netrpělivě na novou tvorbu, ale chtějí se pokochat hlavně starými „peckami“. Některé morbidně nechutné detaily a rekvizity londýnské show, jako umělá ňadra a obří penis, pythonovskou DNA podtrhly.
„Moc se mi líbí staré kousky. Myslím, že to funguje, i když je třeba pouze promítali na obrazovce. Řekl bych, že je to dobrá směsice. Chtěli, aby show měla tempo. Potřebovali přestávky mezi živými vystoupeními. Je evidentní, že pythoni jsou už moc staří na to, aby předvedli některé klasické skeče. Ale to je oukej. Bylo tam pár věcí, které mi nepřišly povědomé, takže mám pocit, že zařadili i novou tvorbu,“ uvažuje Angličan Dave.
Ten přijel do Londýna až z Norska, kde posledních osm let žije. Setkání s živými pythony hodnotí coby událost roku.
„Neudělal jsem si domácí přípravu, že bych se podíval na pár skečů na YouTube. Je to strašná sranda. Jsem rád, že si to tu užívám se svými dětmi. Jejich humor je pořád živý, pořád má říz!“
Pythoni nezemřeli, jen odpočívají…
Členové Monty Pythonu dokázali v relativně krátké době v korektní až hyperkorektní Británii prorazit s přístupem, který neznal tabu. Vysmívali se arogantní smetánce, škrobeným politikům, ale taky gayům, náboženským menšinám a lidem jiné barvy pleti.
Do problémů s mateřskou BBC se ale kdysi paradoxně dostali kvůli koníčkům účastníka soutěže Shrň dílo Marcela Prousta, který za své hobby označil „golf, rdoušení malých zvířátek a masturbaci“.
Vypadá to, jako by fenomén Monty Pythonu odešel do věčných lovišť, na setkání se stvořitelem, jako by se zbavil své pozemské schránky. Jenže rekordní zájem a přijetí jeho členů po letech ukázaly, že tak jako norský modrý papoušek nezemřel. Jen odpočívá…
