Poštovská historie po portugalsku
Procházka ulicemi Lisabonu, tedy města vyrostlého mezi sedmi kopci na břehu řeky Tejo, je malým výletem do minulosti. A když si vezmete navíc na pomoc majitele filatelistického obchodu, který je otevřený nepřetržitě od roku 1927, zjistíte, že portugalská historie kráčela nejen ulicemi, ale také po aršících s poštovními známkami.
V Lisabonu se pomalu zvedá večerní vítr. Procházím se za soumraku ztichlým městem a najednou mě v jedné z uliček s typickými úzkými domy ozáří dvě štíhlé výkladní skříně. Jedna přes druhou v nich vykukují z celofánem potažených kartónků poštovní známky.
„V tomhle malém krámku jsem už 56 let. Poprvé jsem přišel, když mi bylo 13 nebo 14 let, a myslím, že tu už dožiju,“ vítá mě pan Barros. Krámek si původně otevřel jeho strýček. „Pracoval v téhle ulici v trafice a prodával známky. Po svatbě požádal o zvýšení platu, ale jeho šéf – Francouz – odmítl, a tak si otevřel vlastní živnost. Známky tu byly vždycky,“ shrnuje majitel obchůdku.
Ulice Rua do Arsenal je dnes klidnou uličkou v samém centru Lisabonu. Několika zdejším hospůdkám a obchodům vévodí regály se solenými sušenými treskami. Kdysi se tu však psala historie – stávaly tu loděnice královského námořnictva, hned za rohem je lisabonská radnice a jedny z prvních fotografií vojáků, kteří rozpoutali v roce 1974 poklidnou karafiátovou revoluci, pocházejí také odsud.
Historii každého státu píšou také známky. U pana Barrose marně hledám takovou, která by měla hodnotu v eurech. Většinou je na nich ještě poslední portugalská měna – escudo. „Mám tu portugalské známky až z roku 1852, tedy ty úplně první, které byly v Portugalsku vydány,“ ukazuje mi hrdě majitel krámku. Portugalsku tehdy vládla královna Marie II. přezdívaná učitelka. Mimochodem v Rakousku-Uhersku byly první známky vydány jen o dva roky dříve.
„První známky nebyly perforované a na listu jich bylo 28. Pošťáci nosívali nůžky a jednotlivé známky odstřihávali,“ popisuje pan Barros. Pak listuje katalogem a vyjmenovává portugalské krále. Na známkách totiž byli původně jenom králové, tedy aspoň do konce monarchie.
„Petr V., Ludvík I. a pak také Karel I. Toho zavraždili tady v ulici,“ vypráví mi pan Barros. „Tehdy tu dva republikáni stříleli na královský kočár a zastřelili i dědice trůnu, prince Ludvíka Filipa.“ Království už bylo u konce s dechem. Dva roky nato přišla republika. „Měli mnoho známek s portréty králů, proto jen přitiskli slovo republika. Pak se ovšem náměty známek změnily,“ vysvětluje filatelista.
Objevily se výjevy z Portugalska nebo třeba tvář básníka Luise de Camõese. Pan Barros má v obchodě také známky s motivy portugalských hradů, hodností portugalské legie, ale také známky portugalské jen napůl, pocházející z kolonií. Portugalsko si je udrželo velmi dlouho. Tak dlouho, jak se udržela diktatura.
Na známky z kolonií je pan Barros specialista. „Angola, Kapverdy, Guinea-Bissau, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Mozambik, Východní Timor, Macau a také kolonie v Indii jako Goa,“ vypočítává. Plachty dobyvatelských karavel ovšem už dávno splaskly a barva Portugalska se na mapě zeměkoule zase slila ze všech kontinentů jen na ten evropský.
Dnes se tisknou známky, které se nemusejí olizovat. A filatelisté mají také čím dál méně příležitostí odlepovat známky z obálek, pohledů či dopisnic – hezky opatrně, nad parou. Chodí si je spíš kupovat. Třeba právě do krámku pana Barrose. Najdete v něm i stará vyřazená razítka, která shání na filatelistických trzích.
„Lidé často chtějí pouze známky orazítkované – my máme ovšem jen nové. Pokud chtějí, udělám jim laskavost a dám na ně razítko,“ říká. A jak se o něm lidé vlastně dovědí? „Z veletrhů a reklam ve filatelistických katalozích.“ A na internetu? „Ne, jsem z jiné doby. Na internetu reklamu nemám,“ uzavírá pan Barros.
Byl by ostatně sám proti sobě. Internet, chaty a e-maily můžou za to, že lepícím vroubkovaným obrázkům, které dokládají naši současnost i historii, už pomalu odzvonilo.
Zvětšit mapu: krámek pana Barrose na Rua do Arsanal v Lisabonu, Portugalsko
