Pracující jedou za Putina a proti městským budižkničemům

Z Nižného Tagílu dovezl demonstranty speciální vlakFoto: Lenka Kabrhelová

Harmonika, kytara, karty a sem tam nějaký ten hlt vodky. Cestu vlakem skrze širé ruské pláně si lze zpříjemnit nejrůznějšími způsoby. I my se svezeme jednou takovou „električkou“. A nebude to vlak ledajaký: speciální soupravu vypravili přesně týden před velkým opozičním protestem příznivci premiéra Vladimira Putina až z uralského města Nižnij Tagíl.

„Jedu sloužit do armády, do armády národní,“ prozpěvuje kozáckou píseň osazenstvo jednoho ze 12 vagónů speciální soupravy, která míří z Nižného Tagílu do 150 kilometrů vzdáleného Jekatěrinburku. 

Přestože je sobota, většina cestujících do regionální metropole nevyráží za zábavou ani za nákupy. Cílem „příměstské električky“ obsazené zaměstnanci tagílských průmyslových podniků je demonstrace na podporu prezidentské kandidatury – jak říkají – muže číslo jedna.  

„Chci podpořit Vladimira Putina. Hodně nám toho dal, například výplaty a bonusy. Líbí se mi jeho politika. Dřív byl život těžší, ani si dnes nedovedu představit namísto něj někoho jiného,“ říká mi v pauze mezi písněmi hlavní zpěvačka, 70letá Zinnajda Filipovová, důchodkyně a bývalá zaměstnankyně Uralvagonzavodu, podniku na výrobu tanků, bojové techniky a železničních vagónů, jako je ten, ve kterém uháníme zamrzlou a zasněženou uralskou krajinou. 

Starší dáma zdůrazňuje, že ji nikdo k podpoře současného ruského premiéra nenutilFoto: Lenka Kabrhelová

Jak šarmantní paní – prakticky oblečená do kožichu a kožešinové čapky – zdůrazňuje, na mítink s podtitulem Pracující Ural za Putina vyrazila dobrovolně. Podobně mluví i další účastníci odborářské železniční výpravy – zjevně v reakci na podezření, že leckteří zaměstnanci 30tisícového podniku možná nemuseli mít tak úplně na výběr. 

Vděčnost za stabilitu 

O pár vagónů vedle se pracovníci jedné z dílen posilují na pobyt na čerstvém vzduchu a mrazu horkým čajem a sem tam i kapkou něčeho ostřejšího. Většina z nich je ve veselé a družné náladě a neváhá se podělit o dojmy. 

40letý Jurij Oparin pracuje v Uralvagonzavodu teprve pár měsíců. Jak mi drobný světlovlasý muž říká, svou původní profesi učitele pověsil na hřebík už v 90. letech. Rodina z platu pedagoga neměla šanci vyžít, tím spíš, že ve školství pracovali s manželkou oba.  

Mezi studenty už se nevrátil. Práci má sice Jurij od učitelství na hony vzdálenou, ale stálý příjem mu za to stojí.  

Demonstrace v Jekatěrinburku probíhá, přestože není zrovna plážové počasíFoto: Lenka Kabrhelová

„Jsme rádi, že v Rusku nakonec zavládla stabilita. Začínáme plánovat, přemýšlet o budoucnosti. Konečně nežijeme jako na sudu se střelným prachem, tak jako v 90. letech, kdy jeden nevěděl, co přijde zítra,“ vysvětluje Jurij, proč má současná vláda jeho podporu.  

Nový třídní konflikt se prý v Rusku nechystá 

Byť konstatuje – a v tom se paradoxně shodne i s oponenty – že vlastně ani žádná jiná volba není: premiér Putin žádné konkurenty nemá. Právě proti tomu protestují tisíce příslušníků nově vzniklé střední třídy, tedy úspěšných a schopných obyvatel ruských měst, proti kterým je odborářský mítink zjevně částečně namířen. A tak se tu setkáme s hesly vysmívajícími se „lenochům z internetu“ a „kreativním budižkničemům“.  

Jurij mě ujišťuje, že se v Rusku nový „třídní“ konflikt mezi internetovou městskou opozicí a dělnickými regiony nechystá. „Každý máme svůj názor, a tak to má být. Je zřejmé, že demokracii ještě nechápeme všichni stejně. Já mám jasno v jednom – vyrostl jsem v sovětských letech, komsomolské mládeži a Pionýru a nikdy bych nechtěl, aby se podobné doby vrátily zpět.“ 

Zvětšit mapu: Jekatěrinburk se nachází v jižní části Ruska, nedaleko hranic s Kazachstánem