Přímořská poušť Paracas láká turisty nejen pískem
Pisco je asi nejznámější alkoholický nápoj a především město, které mu dalo jméno. Právě tam tuto vinnou pálenku poprvé vyráběli španělští dobyvatelé. Město loni zasáhlo zemětřesení o síle 8 stupňů Richterovy škály a pobřeží až pětimetrová tsunami. Jen díky rezervaci Paracas sem ale stále jezdí turisté. První atrakcí jsou chráněné ostrovy Ballestas, jejichž břehy obklopuje početná fauna. Ale samotný písečný poloostrov jménem Paracas je neméně zajímavý.
Pár desítek rybářských loděk kotví v ospalé zátoce Lagunillas, která se zakusuje mezi poloostrov a pobřeží. Pevnina, kam dohlédnete, je pokryta šedým pískem, žlutým pískem, krémovým pískem a červeným pískem. Za plážemi střídanými několik desítek metrů vysokými útesy se zdvihají skály pokryté - pískem.
Hejna racků a dalších ptáků v zátoce ale dávají tušit, že o co méně je života na souši, o to více ho je v moři. Zdejší pobřeží Tichého oceánu mořským životem přímo kypí. Díky Humboldtovu proudu je tu voda bohatá na plankton. A tím pádem i na další články potravního řetězce.
Rezervace Paracas a zátoka Languillas kontrastuje se zapáchajícími velkozpracovnami ančoviček dále na sever a velkými rafinériemi na zpracování ropy a zemního plynu. Tady v zátoce je jen molo pro rybáře a pár restaurací pro turisty, z nichž polovina je v troskách po zemětřesení ze srpna 2007. V rezervaci je rybolov regulovaný. Rybáři tak z vody tahají především škeble. Ty pak v pytlích nakládají do bouráků jako ze starých amerických filmů nebo ze současné Kuby.
Dříve vyráželi pytláci na lov ke břehům poloostrova a lovili i delfíny a želvy. Dnes je to ovšem zakázané a na dodržování zákazu dohlížejí strážci parku - jak pěšky, tak na lodích.
Paracas znamená v řeči původních obyvatel pršící písek. Krajina tady připomíná spíš nějakou vzdálenou opuštěnou planetu. Písek čtyř barev tlumí zvuk, slyšet je jen vítr. Když ale přijdete blíž k jednomu z nejvyhledávanějších útesů, zaútočí na vás kromě větru i burácení moře.
U skal a vysokých útesů sem tam poletuje osamocený kondor ve větru stoupajícím po bocích skal. Vítr s vodou tu vytvořily zajímavé tvary. Nejznámějším byla skalní brána, nazvaná katedrála. Loni ji ale zničil silnější živel než ten, který ji vytvořil - zemětřesení - a tak už zbyl jen jakýsi sloup, trčící z vody. Na jeho patě se vyhřívají ptáci a mořské vydry. Sem tam se nad hladinu vyloupne hlavička lachtana. A v nízké zátoce na druhé straně poloostrova jsou pro změnu plameňáci, kteří se sem začínají vracet poté, co jim tsunami po zemětřesení vzala potravu. "Blíž k nim ale nesmíte - pamatujte, že jste v rezervaci!" nabádá pokaždé průvodce Giovanny.
Za zvířaty a především tučňáky Humboldtovými se navíc jezdí lodí k nedalekým ostrovům Ballestas - na ně se nedá ani vystoupit. Ještě dál od břehů plují kromě delfínů i velryby.
"Tihle obyvatelé ostrova jsou 45 milionů let staří," ukazuje průvodce Giovanny na místo na ploché pláži v paracaské zátoce. Je to skála se zkamenělinami. Kdo by řekl, že tady na poušti Paracas byla před 300 miliony let velká bažina. Dnes se mezi pouštními rostlinami - šruchami - prohánějí ve dne ještěrky a v noci gekoni a pouštní lišky. Bohatství přírodní ale doplňuje také bohatství historické. Přímo na poloostrově našel archeolog Julio Tello v roce 1925 hrobky předincké kultury Paracas. V každé z nich bylo asi čtyřicet mumií zabalených do desítek vrstev pestrobarevných tkaných látek. Ty jsou považovány za nejhezčí textilní výrobky předkolumbovské éry. I proto si vysloužily místo v bohatém Muzeu zlata v peruánské metropoli Limě. Muzeum archeologie tady, v úpatí jednoho z paracaských kopců, je však zavřené.
"Španělská vláda nám darovala 1,5 milionu eur. Muzeum teď čeká na rekonstrukci a modernizaci," říká průvodce Giovanny a tvrdí, že by mělo otevřít do konce května. Teď se ale na něm nepracuje, takže kdoví. A možná je to dobře. Turistický ruch sice přináší obživu místním lidem, postiženým kromě chudoby také zemětřesením. Ale příroda by se bez něj nejspíš obešla.
