Psí tým v modrých vestičkách vstřebává v Orlandu smutek po nedávném útoku
Znáte huňatou terapii? Podíváme se do amerického Orlanda za týmem psích pomocníků, kteří nasazují doslova vlastní kůži. Snaží se tak poskytnout úlevu všem, kdo se vyrovnávají s důsledky nedávného smrtícího útoku, který stál život 49 lidí.
Devítiletá Phoenix mě zdraví jako starou známou. Australská ovčačka s dlouhým čenichem a hladkou hebkou srstí mává ocasem a chystá se na svou dnešní misi. Spolu s týmem dalších pěti psích kolegů a kolegyň před centrální nemocnicí v Orlandu nabírá síly na nadcházející krizovou intervenci.
Všem těm, kdo při nedávném smrtícím útoku utrpěli zranění, psychické trauma, přišli o blízkého, nebo se naopak o traumatizované osoby bez odpočinku starají, nabízí psí letka podporu a útěchu tím nejlepším způsobem: láskou a pohlazením. Jak potvrzuje panička psí dámy Evelyn Nasworthyová, Phoenix je skutečná profesionálka a umí vyčarovat úsměv i na té nejsmutnější tváři.
Důležitý je výcvik i povaha
„Terapeutičtí psi procházejí výcvikem, ze všeho nejdůležitější je ale jejich povaha. Musejí mít rádi lidi, nesmí jim vadit pohlazení, ani to, když jim někdo sahá na uši, tlapky nebo ocas. Podle mě to berou trochu jako takovou celodenní masáž, když vyrážejí do akce. Musí být samozřejmě také poslušní a snášet se s ostatními psy,“ vysvětluje majitelka Phoenix, která s chytrým výrazem vypadá tak trochu jako z pohádky. Jen a jen promluvit. To, jak nadpřirozené schopnosti zvířata mají, potvrzují podle Evelyn i tvrdá vědecká data.
„Prokázalo se, že se lidem dramaticky snižuje krevní tlak, když sahají na zvíře, které je vstřícné a chce se nechat hladit. A já to vidím v praxi. Kohokoli se tihle psi dotknou, ve vteřině se směje, rozjasní se mu tvář. A pak už si najednou povídáte o něčem úplně jiném, co se netýká těžkých starostí. Já do nemocnice docházím se svým psem pořád a jsem přesvědčená, že nejvíc pomáháme zdravotním sestrám. Jejich práce je obrovsky stresující, ale když odcházíme, usmívají se a jsou připravené na další nasazení,“ říká Evelyn.
I na psy trauma působí
Nancy Normanová a hlavně její sedmiletý čivavák Barnie potvrzují, že v téhle profesi nezáleží na rase, vzhledu ani barvě srsti. Malý psík, který se ze všeho nejvíc chce kamarádit s mým huňatým mikrofonem, ve skoro čtyřicetistupňovém floridském vedru rychle oddechuje. Na práci se ale zjevně těší.
Podle Nancy je Barnie nejčastěji ve školách, psí terapeuti jsou totiž i výtečnými pomocníky dětí s poruchami řeči či chování. Jak mi paničky čtyřnohých utěšovatelů potvrzují, i na psí psychiku ale trauma nakonec působí – po službě se jim proto snaží poskytnout dostatečný odpočinek, aby mohli nabrat síly a pak znovu vyrazit vstřebávat bolesti a smutek dvounohých přátel. Tady v Orlandu za to psí tým v modrých vestičkách sklízí nejen pohlazení, ale i nadšené díky a vděk úplně všech, kdo na ně narazí.
