Rembrandtova Noční hlídka přečkala válku v jeskyni
Nizozemského malíře Rembrandta van Rijna proslavilo mnoho jeho děl. Jedno z nich je ovšem možné s jistotou označit za největší. Už kvůli jeho rozměrům. Obraz Noční hlídka vystavený v Národním muzeu v Amsterdamu měří skoro 4,4 metru na šířku a více než 3,5 metru na výšku. Toto ohromné plátno však bylo jen ve 20. století několikrát v ohrožení. Odolalo útokům vandalů a přežilo i německou okupaci Nizozemska – schované ve speciálně postaveném bunkru ve vápencových kopcích u Maastrichtu.
Rembrandtova Noční hlídka je dílo sice tradiční, ale také revoluční – dozvíte se z audioprůvodce v amsterdamském Rijksmuseu. V každém případě mnoha návštěvníkům při pohledu na obraz ozbrojené skupiny s praporcem spadne čelist z majestátnosti tohoto plátna. Stejně výjimečný jako dílo samo byl i jeho osud za druhé světové války.
V obavách z bombardování a před nenechavýma německýma rukama ho Nizozemci ukryli spolu s dalšími výtvarnými skvosty. „Z muzeí a galerií odvezli asi 800 uměleckých děl a uskladnili je nejdříve v bunkrech postavených podél pobřeží,“ vypráví mi Paul Jonas, průvodce po podzemním labyrintu v Maastrichtu, kam se nakonec Noční hlídka a další obrazy dostaly.
„Jenže naše bunkry si zabrali Němci, když chtěli stavět Atlantický val. Všichni a všechno tedy muselo pryč. Nejbližší protiletecké kryty byly tady v kopci Sint Pietersberg. Tak sem přicestovala i Noční hlídka,“ popisuje několikasetkilometrovou anabázi obrazu nevyčíslitelné ceny Paul Jonas.
Nebyla to ovšem žádná partyzánská akce. Noční hlídka není vysílačka nebo samopal, aby se dala jen tak propašovat. Nacisté možná měli s díly z nizozemského kulturního dědictví vlastní chamtivé plány, ale souhlasili, aby obrazy válku přežily ve vápencových jeskyních na území Nizozemska. Nejenže se všechno dělo se souhlasem Němců, sami dokonce nařídili vybudovat klimatizovaný sál, aby se malbám nic nestalo.
„Tady byl takový malý kousek svobodného Nizozemska, protože o všechny obrazy se starali jen Nizozemci. Chránili je nizozemští vojáci, pečovali o ně naši restaurátoři,“ vysvětluje Paul Jonas. „Němci museli žádat Nizozemce o svolení ke vstupu do útrob kopce Sint Pietersberg a do zvláštní komory s obrazy. Ti prakticky nemohli povolení nedat, ale v zájmu bezpečnosti drahých děl nesměli němečtí důstojníci k obrazům se zbraní.“
„Jen jednou přišel generál Christiansen a dožadoval se toho, že chce obrazy vidět. ,Klidně generále, ale musíte si tu odložit zbraň,‘ zněla odpověď. Na jeho důraznou námitku, že to nikdy německý generál neudělá, se mu však dostalo striktní odpovědi: ,Tak se tam nepodíváte.‘ Generál měl k tomu ještě spoustu řečí, ale nic nezmohl. Dovnitř se nedostal,“ vypráví mi historku můj průvodce.
Pro neozbrojené novináře se dveře podzemní obrazárny otevřely, ale stejně už tam žádné obrazy nejsou. Posuvné rámy pro zavěšení obrazů jsou prázdné. Tento způsob uskladnění obrazů dnes známe z různých expozicí, ale tehdy to byla revoluční metoda, jak 750 obrazů na poměrně malé ploše uložit. Ve vybetonované komoře velké jako garáž pro 3 kamióny přečkalo válku třeba 16 Rubensových a 43 Rembrandtových obrazů a také díla Hieronyma Bosche nebo Pietera Bruegela.
Na posuvné rámy se ovšem Noční hlídka při svých obrovských rozměrech nevešla. Restaurátoři ji tedy vyjmuli z rámu a srolovali malbou navrch, aby se plátno neslepilo. Válec dali do dlouhé bedny a jakoby v rakvi ji uložili pod dřevený podstavec. Ten jediný v podzemní obrazárně po Noční hlídce zůstal.
„Nevypadá to tu hezky. Úkryt je šedivý, betonový a chladný,“ přiznává průvodce po maastrichtském podzemí. „Mohli bychom tu pověsit třeba reprodukce, ale to nechceme. Víme, že to tu je studené a nehezké. Ale tak to tehdy bylo. Je to jako válka, ta je také šedivá, chladná a ošklivá.“
