Riskovali život a pádlovali přes Balt za svobodou. Měli jsme štěstí, říkají dnes

Východní Německo střežilo svoje západní hranice velmi pozorně. Protože stále více lidí odcházelo na západ, nechali komunisté postavit v Berlíně zeď, na hranicích se západoněmeckým sousedem nechali položit miny a tajná služba Stasi masivně špehovala vlastní občany. I přesto lidé riskovali životy a utíkali z NDR stále za svobodou nebo za lepší budoucností.

„Východní Německo se stále zmenšovalo. Bylo vynikající počasí. Vlny pak sice na otevřeném moři stále rostly, ale měli jsme dobrý nafukovací člun. Byl to úžasný pocit svobody,“ vzpomíná Hans-Christian Maas na zářijový den roku 1972. „Bylo to velmi napínavé. Nikdy na to nezapomenu.“

Bylo mu tehdy dvacet dva let, seděl s dalšími dvěma kamarády ve člunu a pádlovali z ostrova Rujana za svobodou. Hranici, která probíhala Baltským mořem, hlídala NDR od roku 1961 až do pádu komunismu.

Nebezpečná plavba

„Pod vodou byly mikrovlnné radary, vodní plochy ozařovaly světlomety. Lodě pobřežní stráže vyjížděly každý večer na moře a byly od sebe podél hranice vzdálené co půldruhého kilometru,“ popisuje nebezpečnou situaci. „To všechno jsme museli překonat, pokud jsme se chtěli dostat do Dánska.“

Rozdělená berlínská rodina na konci srpna 1961

Velmi dobře věděli, co je čeká. Jeden z kamarádů Hanse-Christiana býval profesionální plavec lidově demokratické armády. Útěk plánovali tři měsíce. Poblíž vojenské základny u Dranske pak podle hesla pod svícnem je největší tma spustili v noci na moře malý člun.

„Takový útěk šlo provést jenom na jaře nebo na podzim, kdy se nad mořem drží mlha a kdy často fouká východní a nejlépe jihovýchodní vítr, který vane směrem do Dánska,“ vysvětluje někdejší uprchlík. „V létě hlídali moře na každém metru. Na některé pláže se dokonce v noci vůbec nesmělo.“

Na svobodě

Hans-Chritian Maas byl z evangelické rodiny, směl studovat zemědělství na Humboldtově univerzitě ve východním Berlíně. Ale protože odjel do Varšavy na zápas západoněmeckého fotbalového týmu, vyhodili ho ze školy.

„V NDR jsme neměli žádnou budoucnost, jako akademik člověk neměl žádnou pracovní perspektivu,“ vysvětluje Hans-Chritian, proč se rozhodl utéct. Pádlovali 25 hodin až doprostřed Baltského moře. Motor jejich člun neměl, aby ho nezachytil radar.

Trajekt v Baltském moři

Nakonec úspěšně překonali všechny nástrahy, upádlovali více než dvacet kilometrů a dostali se do mezinárodních vod. Věděli, že jsou už na svobodě.

Štěstí v neštěstí

Pak potkali dvacetitunovou nákladní loď, která je vzala na palubu. Tam se trojice kamarádů dozvěděla, že je zachránila východoněmecká posádka. Cesta do Dánska skončila. Vyzvedla si je tajná policie, všichni byli odsouzeni a šli do vězení. Ale to už je příběh na další povídání.

Přes Baltské moře se pokusilo uprchnout více než pět tisíc lidí, 900 bylo úspěšných, 174 lidí na moři zahynulo. Navzdory všemu je dnes Hans-Christian Maas přesvědčen, že on a jeho kamarádi měli tehdy velké štěstí.

autor: Pavel Polák
Spustit audio