Sáňkování nevyšlo z módy, naopak se do ní vrací
Co se týká radovánek na sněhu, většinou je to tak, že nejdřív sáňkujete, a když jste větší, přejdete na lyže. V rakouském údolí Stubai nedaleko Innsbrucku to ovšem mají přesně naopak. Sáňkovat chodí i dospělí chlapi, ve dne nebo pod umělým osvětlením. Není divu, stubaiské sáňkařské dráhy patří k nejdelším v Rakousku a je jich celkem 60 kilometrů. Do údolí tak na saních svištíte celé desítky minut a to už stojí za to.
Řítíme se do údolí rychlostí asi 40 kilometrů v hodině a troufám si tvrdit, že jde o historicky první reportáž natáčenou přímo na jedoucích saních. Zatímco já si superdlouhý sjezd užívám poprvé a jízda mě naplňuje euforickými pocity, moje průvodkyně Nadja Gablová z podhorské vesničky Neustift sjela kopec celkem nevzrušeně. Pro místní není sáňkování žádná novinka.
„Tady ve Stubai a vůbec v Tyrolsku máme saně odjakživa. Dřív se na nich sváželo seno z horských pastvin pro zvířata. Z té doby myslím pochází zdejší tradice,“ vysvětluje mi moje průvodkyně.
Zapřísáhlé lyžaře, kteří nad sáňkami ohrnují nos – vždyť copak je to nějaký sport – by možná zajímalo, že na stubaiských kopcích začínal i legendární rakouský sáňkař Markus Prock, který se kousek odtud narodil a během své dvacetileté kariéry přivezl zpátky do Tyrolska řadu medailí včetně olympijských.
„Máme tu celkem 11 sáňkařských drah. V létě jsou to normální široké cesty pro pěší. V zimě jsou ale sáňkařské koridory pro chodce uzavřené a můžou na ně jenom sáňkaři,“ dozvídám se od Nadji Gablové. Moje sáňky se rozjíždějí celkem pomalu. Nejde o žádné speciální, ale o normální rohačky. Když se však rozjedou, stojí to za to.
Sáňkování ve Stubai pochopitelně není nijak fyzicky náročné ani nebezpečné. Tratě se pravidelně upravují, zasněžují a některé jsou i osvětlené pro večerní jízdy. Je to zkrátka především zábava. Na některé kopce vás vyvezou pohodlně lanovky, na jiné musíte dvě tři hodiny šlapat pěšky a saně táhnout za sebou. Pak vás však čeká ničím nerušené svezení liduprázdnou krajinou.
Důrazně se doporučuje posilnit se v některé horské boudě. Něco teplého v žaludku se vám při osmikilometrovém sjezdu bude hodit. Stejně důrazně se ovšem doporučuje to s posilňováním nepřehnat. Přece jenom sáně jedou rychle a reflexy po svařeném víně trochu ochabují.
Sáňkoval už jeho děd i otec. „A taky strejda a máma – všichni,” doplňuje se smíchem kreslíř a sáňkař Petr Urban, autor známé kreslené postavičky Pepy Pivrnce. Na speciální malé závodní saně usedl už v pěti letech a jak sám říká, už tehdy ho nejvíc bavil především průjezd nebezpečnými zatáčkami. S Vladimírem Krocem si po telefonu povídal o tom, že sáňkařský sport rozhodně není pro slabé povahy, i o tom, jaké úspěchy už má za sebou. A při poslechu rozhovoru se také dozvíte, jak zvládá nástrahy, které mu při sáňkování způsobuje jeho stokilové tělo.
